Svoboda nemá alternativu. Svoboda je možnost a hlavně také schopnost zvolit si, rozhodovat o sobě a o věcech člověku náležejících "podle své vůle" a nést za to přiměřenou odpovědnost. Svoboda člověka je stav, který je jeho základním právem.

Svobodný člověk má na výběr. Má na výběr třeba nejen mezi tím, jestli použije modrou nebo červenou pastelku (pilulku), ale jestli nějakou vůbec použije, protože se právě rozhodl nekreslit. Svoboda je mít na výběr nejen z někým daných a přísně vybraných variant. Svobodný člověk se často pozná podle toho, že vidí nejen nalinkované trasy sociálních inženýrů a Pachatelů dobra, ale vidí i volby jiné, mnohdy vhodnější a mravnější a zároveň neváhá se po nich vydat.

Mylné chápání svobody je často úhelným kamenem představ Pachatelů dobra o uspořádání společnosti. Svoboda totiž jde v ruku v ruce s odpovědností. Aby člověk mohl nést odpovědnost, musí mít možnost volby. Naopak možnost volby automaticky generuje odpovědnost za tuto volbu. Pachatelé dobra toto velmi často a rádi deformují. Obvykle odebírají možnosti volby, neboť "oni ví přesně, co je pro každého nejlepší". Paradoxně naopak často vkládají odpovědnost na člověka tam, kde sami určují cestu, aniž by dovolili možnost volby. V případě, že je poté potřeba svalit odpovědnost za chybnou cestu na konkrétního člověka, oni to nikdy nejsou, protože se elegantně odpovědnosti zbavili.

Je téměř signifikantní, že valná většina levicových příznivců svou svobodu chápe jako absolutně nadřazenou možnost dělat si cokoliv bez následků a bez hranic a zároveň v této své svobodě nevidí prostor pro cizí svobodu, která je pro ně obtěžující a přebytečná. Není pro ně problém za svou svobodu považovat možnost sáhnout komukoliv do peněženky a přivlastnit si obsah ve jménu pokud možno nějakých líbivých hesel o lidské rovnosti a solidaritě. Ani jim to nepřijde divné.

Tihle volnomyšlenkáři neváhají dělat věci, které jsou nejen nemravné a neslušné, ale i obecně nepřijatelné. Chtějí svobodu bez odpovědnosti. Na základě mylných premis jsou schopni třeba na stránkách katolické charity uveřejnit pedofilní porno a smazání takového nevhodného obsahu pak vydávat za "zásah do svého práva na svobodu". Jsou schopni porušit jakákoliv pravidla, pokud jim samotným to přinese prospěch a je-li šance, že nebudou postiženi. Na jednu stranu chápají ostatní jako hlupáky, kteří se obtěžují dodržovat obecné normy slušného chování, ale třeba i pravidla silničního provozu, na druhou stranu zase předpokládají, že všichni se chovají jako oni. Groteskní výmluvy, jsou-li přistiženi, obvykle začínají větou: "Ale jiní to dělají taky a ještě víc a hůř." Což považují za dostatečnou omluvu pro své chování a omezování svobody ostatních. Neobrací pozornost k sobě a svému pochybení, protože oni vinu necítí, vždycky ji hledají jinde, bez své odpovědnosti. Kolikrát jsme to jen v poslední době slyšeli? Svoboda má hranice. A ten, kdo je necítí sám, musí být k jejich respektování přinucen.

Útok na svobodu není smazání nevhodného či urážlivého příspěvku na místě, které k podobným výlevům není určeno. Útok na svobodu také není nechuť vést dialog nebo spíše excitační monolog s prudičem, protože tomu zpravidla o žádné argumenty ani nejde. Jeho svoboda je obecně omezena slušností, kterou většinou takovýto člověk nedodržuje a je stanovena pravidlem tématu pro dané místo, které dobrovolně navštívil a které ignoruje. Proto jeho smazání a omezení je pouhým vyjádřením svobody jiných, kterou se on rozhodl nerespektovat a porušit.

Nesvoboda není stav být omezen pravidly morálky a slušného chování, případně smysluplnými jinými nezbytnými pravidly obecně. Nesvoboda není, pokud někdo vlastním svobodným rozhodnutím vytvoří posloupnost událostí, které je poté povinen vykonat. Nesvoboda nepramení z důsledků vlastních rozhodnutí. Nesvoboda není nemožnost létat, protože existuje gravitace. Nesvoboda je vždycky zásah zvenčí od Pachatele dobra, sociálního inženýra, nebo někoho podobného, kdo si uzurpuje právo rozhodovat o věcech, které mu nepřísluší. Nesvoboda je stav, kdy jsou diktována pravidla a normy, které nejsou nezbytné, ale naopak nadbytečné, bezdůvodně omezující nebo manipulující.

Čím více zbytečných norem, zákonů a omezení společnost produkuje, protože lidé nejsou schopni nebo nechtějí jednoduchým citem pro svou sobeckost pochopit ducha pravidel hry, tím více je společnost nesvobodnější. Taková společnost dříve či později dospěje do totality, kdy bude určeno vše od A do Z a nebude možnost volby. Taková společnost dává obrovský prostor pro alibistické sobce s pokřivenou morálkou, kteří se budou snažit řídit cizí životy v novodobém otrockém systému. Mezi mírou sobeckosti ve společnosti a nesvobodou je vztah přímé úměry.

Chceme-li tedy s tím něco dělat, je to vlastně strašně jednoduché. Cokoliv děláme, dělejme s ohledem na jiné lidi. Nedělejme nic, co bychom nechtěli, aby někdo dělal nám. A pak budeme svobodní.

ProtiAlt není uzavřená monotematická a vnitřně absolutně koherentní skupina. Je to názorový proud, který říká, že svoboda nemá alternativu, ale sama svoboda poskytuje mnoho variant. Právě proto, že svoboda není nahraditelná, je variabilní, svoboda produkuje názorové střety, možnosti. Jediné, co svoboda nesnese, je alternativa nesvobody, anarchie, názorové totality. Mnoho takových názorových alternativ, které jsou esencí faktické totality, jejím vyjádřením, vidíme dnes a denně kolem sebe. Nesmíme jim podlehnout, přestože jsou hlasité, tak vtíravé a tak medově sladké.