Budou-li chybět naši vojáci v Afghánistánu, nepoznáme to. Hasiče a záchranáře postrádat ale nechceme

Ředitel Hasičského záchranného sboru Olomouckého kraje Karel Kolářík s hlubokým zármutkem oznámil, že v pátek 24 .srpna u obce Libivá na Šumpersku měla dopravní nehodu hasičská cisterna jedoucí k zásahu.

Při nehodě zemřel příslušník Hasičského záchranného sboru Olomouckého kraje, další utrpěl velmi vážná zranění a dva příslušníci byli zraněni lehce. Příčinu nehody šetří Policie ČR.

Pod dojmem spektakulárních projevů smutku nad úmrtím tří vojáků na vojenské misi v Afghánistánu je jistě zcela namístě vznést vůči politikům i veřejnosti otázku, jak nazveme tuto tragickou událost a jak se k ní postavíme.

V obou případech zemřeli lidé, kteří byli ve služebním poměru. Náplní jejich práce byla obrana, bezpečnost, ochrana života, zdraví a majetku občanů. Nicméně existuje tu zásadní rozdíl, který stojí za prozkoumání.

Biofilní, nebo nekrofilní orientace?

Dobrým východiskem reflexe tohoto problému je právě otázka Ericha Fromma, týkající se orientace jak jednotlivců, tak i celé společnosti. V tomto případě můžeme snad přípustně zjednodušit, že biofilně orientovaná společnost se rozvíjí, má dobrou porodnost, je kreativní a solidární. Nekrofilně orientovaná společnost vymírá, je sobecká, chamtivá a zejména se stále strachuje (třeba o svou identitu) a na potvrzení toho neustále hledá (a pochopitelně i nalézá) stále nové nepřátele.

Scilla Elworthyová vede celoživotní kampaň proti válce a konfliktům. Třikrát byla nominována na Nobelovu cenu míru. V rozhovoru pro Český rozhlas tato „žena, která spočítala cenu světového míru“, zalkala, že je „obscénní, kolik utrácíme za zbraně“. Ano, nezbývá než souhlasit. Je hanebné, kolik dáváme na ničení, a ještě hanebnější je, jak málo proti tomu dáváme na ochranu obyvatelstva.

Praktickou ukázku tohoto přístupu předvedlo nebohé Řecko, zadlužený stát, který ovšem po dlouhé roky „vzorně“ vynakládá dvě procenta ze svého utrápeného rozpočtu na zbrojení. Samozřejmě, že si na to někde půjčí a zbraně si koupí tamtéž, takže z toho ani místní průmysl nic nemá. Vyzbrojené tedy Řecko je, ale o vlastní občany se nestará.

Při nedávných tragických požárech, při nichž zemřelo téměř sto lidí, selhalo totiž snad úplně všechno. V řeckých městech nefungují systémy krizového řízení, neexistují evakuační plány. Zásobníky vody byly prázdné a hydranty nefunkční. Ve službě bylo minimum hasičů a těm, co sloužili, vysadily komunikační prostředky. Nefungoval ani systém varovných SMS zpráv. Vše ztěžovaly labyrinty špatně navržených a postavených ulic. K tomu množství načerno postavených budov, které neodpovídají předpisům (mnohé však byly legalizovány amnestiemi, které byly vyhlašovány před volbami kvůli získání voličské podpory).

Bojovat, nebo chránit?

Podívejme se na vojáky, kteří nasazují životy v nepochopitelné válce v Afghánistánu, kde ještě nikdo cizí nikdy nevyhrál, jak se o tom přesvědčili Britové i Sověti. A Američany spuštěná poslední válka dopadá stejně, pouze zvedá migrační vlny a radikalizuje místní fundamentalisty – a my jim v tom pomáháme.

Na mysl se vtírají slova Anthonyho Reeda, který v recenzi knihy F. W. Winterbothama na konto využívání zpravodajských informací ve druhé světové válce napsal: „Proč jsme vynaložili tolik času na vítězství v této válce a k tomu za cenu tak velkých ztrát, když jsme měli tak přesné zpravodajské informace?“ Na tuto a na další související otázky odpověď nenašel, což glosoval sarkasticky: „Kdyby odpovědi byly dány, pak by kniha byla nebezpečná.“

Proto je pro důstojnost skutečné svobody třeba ptát se opakovaně na ty nejzákladnější otázky, které by různí dogmatici chtěli mít „na věčné časy“ zodpovězené a mimo diskusi. Proto je přímo povinností veřejnosti i politiků periodicky přezkušovat naše řešení otázek obrany a bezpečnosti státu a adekvátnost prostředků na to vynaložených.

Užitečnost se v takových případech nejlépe pozná testem postradatelnosti. Budou-li chybět naše vojenské mise v Afghánistánu, nijak negativně to nepoznáme, neboť afghánský Taliban byl vždy zaměřen na místní záležitosti a Evropu neohrožoval. To jistě nelze říci o al-Káidě, které talibanci kdysi poskytli azyl, za což si – kupodivu na rozdíl od al-Káidy – vysloužili hněv světa, vtělený do rezolucí Rady bezpečnosti OSN. To však bylo před 17 lety!

Na rozdíl od vojáků však hasiče a záchranáře postrádat nechceme, neboť příslušné důsledky si umí představit opravdu každý. Naopak se jeví být nezbytností zvážit přesun části prostředků z obrany na konto subjektů Integrovaného záchranného systému (IZS). A projevovat jeho příslušníkům, zaměstnancům a dobrovolníkům přinejmenším stejný respekt jako vojákům.

Takže – svěsíme i tentokrát vlajky? Projevíme i tentokrát soustrast s postiženými? Budeme se starat o podmínky pro činnost IZS stejně dojemně, jako se staráme o vyzbrojení armády? Nebo budeme muset zažít na vlastní kůži něco podobného řeckým požárům, abychom začali přemýšlet reálně a vlastní hlavou?

LN, 27.8.2018