U příležitosti státního svátku rozjímání vážné i nevážné

Byl večer pátého prosince roku devětasedmdesátého a naše česká parta se sešla v jednom z pokojíků ubytovny pro politické uprchlíky. My dospělí jsme si vyprávěli, jakým trikem kdo uprchl za hranice odrátované vlasti, a emigrantská drobotina si hrála na podlaze s autíčky. "Tak, děti," pravila maminka dvou těch capartů, "dneska naděloval Mikuláš u babičky v Brně, a zitra přijde sem k nám!" Neboť takový je zvyk: v zemích českých obchází Mikuláš s čertem v předvečer svého svátku, kdežto za vrchy šumavskými až den poté a bez čerta. "Jé," zaradovala se robátka, "tak to on už jede přes Jugoslávii!" Jak si možná ještě někdo vzpomene, vzedmula se onoho roku opět jedna z emigračních vln, již si na rozdíl od jiných spískali pražští soudruzi sami. Vymyslel si tenkrát rumuský car Ceaucescu extra devizová omezení, jimiž znemožnil českým dovolencům průjezd do Bulharska, no, a naše rudé panstvo milostivě povolilo vzít to tentokrát výjimečně přes Jugoslávii. Což byl ovšem přešlap, ne-li ideologická diverze. Jakmile se embéčka, trabanty a jiné vehikly se značkou CS ocitly za Bělehradem, oddělil se silný proud a místo do Bulharska zamířil do kapitalistické ciziny. Z čehož naše mrňata odvodila geografickou poučku: cesta ze zemí českých do jihoněmeckého městečka vede přes Jugoslávii, a to i pro světce s nadílkovým košem.

Vážený čtenář se možná podivil, proč vytahuji tuhle historku zrovna teď, když rozkvétá šeřík a hájové se zelenají… inu, zrovna jsem chtěl poprosit svého pražského přítele, jestli by za mě zítra něco nevyřídil, ale z telefonu se ozvalo: "Zejtra to nejde. Je svátek." "Aha," povídám chápavě, "osvobození Rudou armádou." "Ale houby Rudá armáda," zaznělo to trochu otrávěně z druhé strany drátu, "to bylo za bolševika. Teď se tady slaví konec války. Vítězství nad fašismem nebo tak něco."

Odkládám sluchátko a cosi mi povrtává hlavou. Slavit ještě po sedmnácti stech letech památku biskupa Nikoláa z maloasijské Myry má snad nějaký smysl i dnes: aspoň se dětičky zaradují z dárků a navíc budou celý týden hodné, bojíce se čerta. Jak dlouho ale chceme ještě slavit svátek, nemající ani takovýto přesah do přítomnosti? Výročí, říkající něco už jen nejstarší generaci dědoušků a babiček, ostatním více méně lhostejné? Ještě padesát let? Sto let? Nemohli bychom zrovna tak vzpomínat výročí míru vestfálského, mezníku v historii zemí českých přinejmenším stejně významného? K čemu je sláva nemající jiného praktického účelu, než že se zaplaťpámbu nemusí do práce? K čemu, takto od podlahy vzato, jsou všechny politické svátky? Slavná výročí, jejichž význam vybledá v několika málo desítiletích, nové události je překrývají, ne-li rovnou staví na hlavu…

První máj, svátek pracujících, mající už sotva jiného smyslu, než že si někde namelou čumáky náckové s anarchisty. Co jiného, pochody, hesla, rudé papory… veteš. Třídní hněvy, vyhrožování kapitalistům… veteš. Devadesáti a nejspíš i více procentům občanstva dokonale lhostejná, leda že se může věnovat obrývání zahrádek, případně si vyjet na chatu. Nebyl by pomalu čas nahradit v kalendáři červenou číslici onoho vyčpělého svátku černou a místo ní očervenit třeba den svatého Zachariáše, když beztak jde jen o to, aby zaměstnanci nepřišli o své volno? Hned za týden devátý květen přeložený na osmého, aby v kalendáři nestrašila ta Rudá armáda, ale hlavně aby zase bylo kdy obrývat zahrádky, jak o tom už byla řeč… A třetí z politických svátků, osmadvacátý říjen, oslava státu před pomalu už čtvrt stoletím zaniklého…není trochu protismyslné slavit útvar, jenž se, kruťme to jak chceme, ve zkouškách času neosvědčil? Svržení habsburského jařma, odůvodňovali tu slávu dědečkové… dnes s odstupem bezmála už sta let a vzhledem k tomu, co následovalo, můžeme vzpomínat habsburského jařma s litostivým úsměvem. Po krátkých dvaceti letech jařmo nacistické, ruče vystřídané jařmem komunistickým, omyl za omylem, nezdar za nezdarem, malér za malérem a tak pořád dál až do dnů dnešních, na nichž je věru máloco slavit… nestál by osmadvacátý říjen spíš za hodinku sebekritického pozastavení, čím to, že od onoho slavného data šlo všechno už jen nakřivo a s kopce v zemích českých?

Ještě že má český rok trojici svátků, abych je nějak označil, nábožensko-politických, jež slavit lze, i když s přivřením oka. Mistr Jan z Husi, mučedník za pravdu Páně… až na to, že Mistru Janovi skutečně šlo o pravdu Páně a ne o pravdu nacionalismu, ani o pravdu třídních vztahů, do kteréhožto obojího roucha ho, chudáka, přioděla pozdější, jeho pravdě nerozuměvší a rozuměti nechtěvší doba. Až na to, že mučedník Jan nezamýšleně, ale přece jen dal podnět k nesmírně zhoubným náboženským válkám, na jejichž konci zbyla z kdysi slavného, bohatého království českého, kulturního centra tehdejší Evropy zbědovaná končina odsouzená dějinami, aby se už nikdy nepovznesla nad úroveň evropské periferie. Slavme tedy Mistra Jana, ale slavme opatrně u vědomí, že historická sláva mívá své háčky. Ještě že vzápětí následuje svátek slovanských věrozvěstů, takže lze oba svátky spojit a vyjet si na tu chatu. Jinak… nu, zase háčky. Přišli k nám oba slavní bratři co zvěstovatelé víry – je s podivem, jaký důvod k slavení v tom shledává společnost z dobrých čtyř pětin nevěrecká – zároveň však jako političtí agenti byzantského císařství, usilujícího tehdy o rozšíření svého vlivu na úkor zemdlelého, roztříštěného Západu. Máme možná dobrý důvod slavit, že se jejich dílo nezdařilo; že se právě včas vyhrnuly zpoza Karpat divoké maďarské houfy a vrazily klín mezi evropský Západ a byzantský Východ. Jinak… kdoví, jak bychom vypadali dnes. Kdoví, zdali bychom nepsali azbukou a místo štíhlých věží svatovítských se nad Prahou nevypínala široká báň pravoslavného chrámu. A co horšího, jelikož byzantské císařství odnesl vítr dějin, spadli bychom rovnýma nohama do mocenského okruhu ruského, potažmo putinského, však beztoho lze číst na nose leckterému vlastenci českému, že by si nic krásnějšího představit nedovedl. Slavme tedy slovanské věrozvěsty, ale možná bychom spíš měli proč slavit ty Maďary. Do třetice pak svátek knížete Václava, neobsahující tak zjevné háčky, ale přesto: víme toho příliš málo o patronu země české, než aby se z toho dal úplést věnec slávy. Soudobé prameny se o něm zmiňují jen dvakrát a kratičce, z toho jednou bez udání jména; vše ostatní jsou nejméně o půl století mladší, k založení pražského biskupství sepsané legendy, jež je třeba brát se zdravou dávkou skeptické rezervy. Nicméně přispěl svatováclavský kult významně k západní orientaci knížectví a později království českého, i nechci se mu rouhat víc než nutno.

Kupodivu nejživotnější a víc než k obrývání zahrádek se hodící jsou svátky čistě náboženské, politikou ani polopolitikou nedotčené. To se ví, dávno už v nich není té horoucí víry jako za dob našich prababiček, ale ještě Vánoce slavíme, stromeček strojíme, postního kapra jíme, velikonoční vajíčka barvíme, pomlázkou holky vyšleháme, a snad i tu a tam někdo Nanebevzetí Páně, Tří králů vzpomene, do chrámu si zajde. Kdybych do toho měl co mluvit, byl bych pro jejich zachování včetně svátečního volna, i kdyby všechny ostatní svátky padnout měly, ono takové strojení stromečku zabere svůj čas. Ty zbývající, politické i polopolitické… no, zrušit je a zapomenout bych nechtěl, takový radikál nejsem. Spíš pěkně sečíst, tak, milí Čechové, měli jste doposud mezi Novým rokem a Silvestrem v kalendáři tolik a tolik červeně vyznačených dnů a mějte si je i dál, jen k nim nemusí, kdyby čert na koze jezdil, být přivěšené to volno. Místo toho budiž o týž počet dnů prodloužena vaše zákonná dovolená a nakládej si s ní každý, jak chceš. Cítíš potřebu uctít slovanské věrozvěsty, občane… staniž se. Vezmi si ze své dovolené den a jdi na Karlův most, sklonit šíj před sousoším Cyrila a Metoděje. Chceš oslavit památku Mistra Jana… ani v tom ti nebudiž bráněno, vezmi si volno, jdi do chrámu církve husitské a třeba celý den tam setrvej ve zbožném usebrání. Všichni ostatní, jimiž tak vřelé city nelomcují… inu, zahrádka. Chata. Nějaká kratší dovolená v tu- i zahraničí. Stejně jako dosud, ledaže vlastní vůlí a výběrem, ne z diktátu kalendáře. Netvrdím to jistě, tuším však, že by takový návrh měl naději na úspěch. Do toho, poslancové!

A abych se vrátil k začátku: jestli některý ze státních svátků už opravdu nadobro zplesnivěl, jeho význam vyprchal, byl-li kdy jaký… mohlo by být místo něj vyhlášeno volno na den svatého Mikuláše. Dětem pro radost a trochu té posvátné bázně, pro niž jsou kolikrát i celý týden hodné. A možná i pro tajemství té noci, kdy se řečený světec, jak my emigranti víme, zázračnou mocí přesouvá ze zemí českých do Němec, ještě k tomu přes Jugoslávii. Sice už jen bývalou, což však je mu, duchu stojícímu mimo prostor i čas, úplně fuk.

Hannover, 7. května 2012