Asi před třiceti lety dali v Austrálii dvaceti tisícům dětí ve věku od dvou do tří let dílek čokolády a slíbili jim dva dílky, když ji do pěti minut nesnědí. Po dvaceti pěti letech zjišťovali, jak si vedou v životě. Ti, kteří odložili odměnu, měli zpravidla vyšší vzdělání a perspektivu kvalitního života. Ti, kteří snědli čokoládu hned, měli průměrné vzdělání, pracovali v profesích vystavených riziku nezaměstnanosti, častěji kouřili a byli závislí na alkoholu a jiných drogách. Finsko a Lotyšsko se před lety řítilo do podobné ekonomické propasti, ve které je dnes Řecko. Jejich vlády snížily platy ve státním sektoru až o 30 % a zvýšily daně v soukromém sektoru. Dnes jsou Finsko a Lotyšsko země se stabilní ekonomikou, platy rostou a hrnou se sem zahraniční investice.

Češi pochopili, co tento příklad pro nás znamená. Z voleb vyšla vláda, která chce jít cestou těchto skandinávských zemí. Podle průzkumů veřejného mínění však ztratila důvěru občanů. Ztratili ji i politici opozice. Ztratili důvěru, protože jsou všichni namočeni v korupčních aférách. K vítězství ve volbách jim pomohli bohatí sponzoři, kteří financovali cirkus volební kampaně. Ti si pak prostřednictvím veřejných zakázek ve zmanipulovaných výběrových řízeních vybírají své investice do politiky zpět – s příslušnými úroky, při čemž leccos proteče do šedé až hodně černé ekonomiky.

Je pochopitelné, že za těchto okolností získávají sympatie radikálové, kteří snad i sami věří, že máme na to, abychom zbylou čokoládu rozdávali lidem hned a nepřetržitě. Těžko nesu, že jim fandí 80 % občanů. Umět odložit odměnu souvisí totiž s úrovní intelektu a nemyslím si, že jsme hloupý národ.

Jednu z příčin vidím v selhání vzdělané elity národa, která je morálně rozhořčena korupcí a vysokou DPH na knihy.

Ministři a politické špičky jsou většinou vzdělaní lidé. Nedokázali však po vzoru skandinávských vlád radikálně snížit své platy. Kážou vodu a pijí víno.

Média jsou v rukách intelektuálů. Dnes je na první stránce LN titulek, že stát přeje vyvoleným a dává jim štědrou rentu + slušný plat. Za příklad se dává člověk, který při práci na policejním prezidiu dostával miliónové odměny a po odchodu do důchodu dostává rentu 62 tisíc měsíčně. Koho by to nenaštvalo, není-liž pravda? Teprve z textu pod tímto titulkem se dozvíme, že jak předseda vlády Nečas, tak policejní prezident Lessy s touto praxí skončí. Tedy místo pochvaly naší výkonné moci se v titulku – a většina čtenářů čte hlavně titulky – zase živí afekty vzteku nebo marnosti, že se s nemravně vysokými příjmy nedá nic dělat – a nakonec, že něco není v pořádku s naší demokracií.

I uvážliví publicisté vycházejí z názoru, že u nás selhává nepřímá demokracie, to jest taková, kde politickou moc mají zvolení zástupci. Nápravu hledají v přímé demokracii. Ta snad je dnes realitou jen v některých švýcarských kantonech, kde o závažných otázkách hlasují všichni občané – u nás máme místní referenda. Různí komentátoři naznačují, že přímou demokracii lze uskutečňovat některými formami občanské neposlušnosti, kterou zákon výslově nezakazuje. Třeba neúčasti ve volbách, aby nebyli spoluzodpovědní za tu lumpárnu. Mravní očistu očekávají od občanských sdružení a jiných úctyhodných institucí občanské společnosti.

Vytváří se psychologická atmosféra, která umožňuje vidět i ve stávce formu přímé demokracie. Čtyřicet tisíc odborářů svezených do Prahy se vydává za hlas veškerého lidu. Tento čtvrtek nepůjde do práce asi sto dvacet tisíc dopraváků a postaví tak zbylých deset miliónů občanů před hotovou věc. Stávku vyhlásili jejich papaláši a nevím, že by se o ní hlasovalo v jednotlivých podnikových odborových organizacích. Sympatie jim projevují kolegové-papaláši jiných odborových svazů včetně zdravotnického.

Jsem lékař. Pacienti, kteří ke mně mají ve čtvrtek přijít, mi telefonují a ptají se, jestli mohou přijít. Neví, jestli ze sympatie s dopraváky nezavřu svou ordinaci a oni budou stát před zavřenými dveřmi, ačkoliv přijeli na kole nebo pěšky z druhého konce Prahy. A docházejí jim předepsané léky.

Zase někdo mluví mým jménem. Jsem přece taky zdravotník.

Vnucuje se mi vzdálená asociace: kdysi jsem patřil k „našemu lidu“, který odsuzoval Chartu 77, ačkoliv vláda dělala, co mohla, aby si ji lid nemohl přečíst.

Dnes lidé odsuzují reformu, která se jim většinou mediálně předkládá ve tvaru, jak vypadal její první návrh. Málo se dovídají, jak se ten návrh v průběhu diskuse mění. Z televize mi utkvěl asi šedesátiletý rozzlobený řidič autobusu v Olomouci, který byl dopálený, že má jít do důchodu až v sedmdesáti.

Potřebujeme diskusi o reformě. Tomu však neprospěje stávka. Ta nutí vládu ke spěchu se schvalováním zákonů, aby stihla splnit své sliby, dokud má v parlamentu většinu. Říkalo se jí pohodlná. Díky VV si nemyslím, že je ta většina moc pohodlná.

Převzato z Vinar.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora