Chvíli to bude trvat, než si ruka zvykne na psaní nového letopočtu 2006. Při tomhle úkonu může jednoho napadnout, že rok 1989 jako předěl v životě většiny lidí se tak ocitá dál a dál v minulosti. A že na některých aspektech Listopadu 1989 a též doby předlistopadové se usazuje prach zapomnění a kolem jiných se zase souká okrasná pavučina legend. Jakou představu si asi udělá dnešní středoškolák, který sjíždí texty a nasává informace z hlavních médií, kde se neustále obrací zprava doleva problematika StB, a který sleduje některé filmy současných mladých režisérů o době předlistopadové, které mají dost daleko k mnohým kritickým českým snímkům let šedesátých. Kdo byl skutečný agent a kdo jen domnělý, kdy s StB začal a kdy o něj přestala mít StB zájem, kdo měl u StB příbuzného a kdo kolegu v práci? Neustálé přetřásání tohoto tématu se vhodně doplňuje s dalším široce rozšířeným jevem, obsaženým v mnoha zveřejněných životopisech lidí z někdejší předlistopadové „šedé zóny“, která se potichu realizovala ve své profesi. Málokdy se stane, aby v těchto vlastní rukou psaných textech dotyčná osoba nezmínila, kam všude nemohla vycestovat, jakého odborného kongresu se nemohla účastnit, na jaké místo se nedostala, případně do jaké nižší funkce byla přeřazena.

Obě témata, jak omílání estébácké tématiky, tak zdůrazňování perzekuce v zaměstnání, jakoby po několika letech od roku 1989 spíš zesílila než zeslábla. Oba fenomény pak vytváří dojem, že před rokem 1989 za každým rohem číhala StB, všechny nějak obtěžovala a zasahovala jim do života a většina s ní nějakým způsobem zápasila. Jakoby zkušenost, která byla vlastní spíš jen menšině aktivních odpůrců režimu, odpovídala i zkušenosti většiny obyvatel.

Myslím si, že představa dnešního středoškoláka o letech 70. a 80. bude tudíž trochu jiná, než skutečně odpovídalo tehdejší realitě. Apolitická, kromě těch nejnutnějších prorežimních rituálů veřejnému angažmá se vyhýbající a do soukromí uzavřená většina o žádné StB podle mě ani nevěděla a nic proti ní nepodnikala. Režimu už moc nevěřila, v soukromí se mnoha jeho trapným představitelům vysmívala, zároveň si nechtěla předčasně moc pálit prsty aktivní podporou jeho odpůrců, z mnoha kladů i záporů systému se však naučila profitovat a byla jí vlastní konzumní, nikoliv idealistická orientace. Pokud s něčím zápasila a silně jí to brnkalo na nervy, tak to nebyla StB, ale všudypřítomný nekvalitní šmejd v obchodech rozpadající se po několikerém použití, arogantní a líní úředníci za přepážkou, nenápadné okrádání v obchodech a v oblasti služeb atd. Kdyby tehdejší ČSSR měla o něco vyšší životní úroveň Kádárova Maďarska či Honeckerovy NDR, soukromého reptání by se nejspíš ozývalo méně.

Ne že by tedy StB byla partou beránků, že by různá omezení v zaměstnání většiny lidí neexistovala a že by dnes mělo být zakázáno o něčem psát. Ovšem ze současného rozšířeného obrazu minulosti takhle postupně mizí do ztracena spoluzodpovědnost většiny.

Autor je politolog, působí na FSS-MU v Brně