„Ta poprava byla naprosto skvěle zorganizovaná.“ Tímto obdivným výrokem zahájil profesor Jiří Mikulec z FF UK třetí část desetidílného cyklu odvysílaného Českou televizí ke čtyřstému výročí bitvy na Bílé hoře. Výrok se líbil i televizním dramaturgům, kteří ho po celý týden zařazovali do upoutávek. Organizační skvělost staroměstské popravy pan profesor specifikoval tím, že „to šlo jako po másle“. To je sice pro tak velký obdiv slabý argument, dobře však potvrzuje názorovou pozici, kterou jeho autor zastává. Kam bychom zařadili toho, kdo by podobným způsobem začal svůj příspěvek o osvětimském zplynování židů? I kdyby pak zmínil tragiku, krutost a obludnost tohoto počínání, nezakryl by tím, s čím se vnitřně ztotožňuje.

Většina současných akademických historiků se dívá na bělohorský dějinný zlom stejně jako pan Mikulec. Zatím to neříkají úplně natvrdo. Jsou si vědomi, že by tím u většiny národa narazili. Zatím pohled na české dějiny, jak se ustálil od doby národního obrození, jen zvolna nabourávají. Nejčastěji tak činí opomíjením věcí podstatných, zveličováním nepodstatných, odkazováním na nové poznatky a velebením pobělohorského baroka. Vzhledem k prostému lidu si občas pomohou i ideologicky: Tak nás to učili za komunistů, takže to musí být právě naopak. Oblíbené je rovněž odstraňování mýtů. Třeba toho o věrných Moravanech bojujících u zdi letohrádku Hvězda až do poslední kapky krve.

Věrní Moravané, kteří národ vždy eticky motivovali, jsou odhaleni jako námezdní žoldnéři, z nichž někteří se dokonce vzdali. To příběh o karmelitánovi Jesu Maria je jiná kvalita. Profesor Jan Royt z KTF UK v pátém dílu cyklu vzrušeně líčil, jak při tažení ligistických vojsk na Prahu nalezl zneuctěný (samozřejmě protestanty) mariánský obrázek. Vzal si ho a když jím na Bílé hoře dosud prohrávajícímu katolickému vojsku požehnal, začalo vítězit. Chrám Panny Marie vítězné na bělohorském bojišti vyjadřuje vděčnost za tuto pomoc. Jak zavile zvrácená se na tomto pozadí jeví skutečnost, že stavovští odsouzenci měli při popravě před očima „dřevěný kříž s Matkou Boží“. Ta kulisa byla přitom vyrobena právě pro tuto příležitost.

Měnící se pohled na české dějiny úzce souvisí s politickou změnou v roce 1989. Jako první jej začali systematicky otáčet katoličtí historikové, kteří postupně obsadili univerzitní stolice svých socialistických předchůdců. Z těchto pozic pak v souladu se svým pohledem na roli římskokatolické církve v dějinách začali vzdělávat své studenty. Evangeličtí akademičtí historikové, neschopní jim konkurovat, jim buď přitakají, nebo se věnují tématům, v nichž střet nehrozí. Proměnu pohledu na české dějiny výrazně urychluje i postupující globalizace. Bruselu je samozřejmě bližší model nadnárodního habsburského mocnářství než stavovský stát, ve kterém si domácí obyvatelstvo vládne samo. A co akceptuje Brusel, to podporují média.

Pro co těch dvacet sedm stavovských mučedníků vlastně zemřelo? Pro svobodu vstupovat do vztahu k Bohu bez direktivního zasahování lidské instituce. Tuto touhu zasel do srdce českého národa už Jan Hus. Ti, kteří ji sdíleli, museli ovšem o její naplňování neustále zápasit. Habsburští panovníci před svou královskou volbou Čechům vždy slíbili respektovat svobodu vyznání. Jakmile se však cítili dost silní, své sliby ignorovali. Nutno říci, že tak činili zcela ve shodě s jezuitskou morálkou, v níž byli vychováni a podle níž slovo dané kacíři není třeba dodržet. Kacířem je přitom v tomto systému každý, kdo není římským katolíkem.V těchto situacích začne získávat to, co bylo původně pouze náboženské, politický rozměr.

Evangelické stavy, které tento politický rozměr zosobňovaly, reprezentovaly vyznání osmdesáti pěti procent národa. V situaci, kdy se mohly opřít o právně nezpochybnitelný, přesto však neustále flagrantně porušovaný Rudolfův majestát (1609) zaručující zemi náboženskou svobodu, se rozhodly vypovědět habsburskému následníkovi poslušnost. Už se nechtěly doprošovat toho, na co měly právo. Konec konců, byla to jejich země. Na Generálním sněmu zemí Koruny české demokratickým hlasováním sesadily z trůnu Ferdinanda II. A stejně demokraticky si zvolily panovníka, o němž byly přesvědčeny, že svobodu vstupovat do vztahu k Bohu bez direktivního zasahování lidské instituce nebude nikomu upírat.

Nedopadlo to. Globální moc prodchnutá totalitní ideologií římské církve a disponující bezedným kapitálem habsburské rodiny Čechům nedovolila vymanit se z jejího područenství. Ferdinand II. ignoroval usnesení Generálního sněmu a proti vůli většiny obyvatel se země zmocnil násilím. Z této pozice se to v televizi samozřejmě neprezentovalo. Jí přizvaní odborníci před diváky otevřeli evropský pohled Ferdinandův. V něm „stavy rozkolísaly systém a zvolily si vzdorokrále“. Kdyby snad přesto někdo měl vůči těm rozkolníkům sympatie, ať si představí panorama Prahy bez kupole chrámu sv. Mikuláše. Ta by tam totiž podle Mikulcovy kolegyně, docentky Marie Koldinské z FF UK, v případě vítězství českých stavů nebyla. 

Takže, dobře to na té Bílé hoře dopadlo.

Autor je evangelický farář