Jedním z hlavních témat americké prezidentské kampaně v roce 2000 byla Winifred Skinnerová. Možná si ji pamatujete – ve svých 79 letech sbírala plechovky do sběru, aby si za peníze z vráceného hliníku mohla koupit léky na předpis. O svém osudu vyprávěla v rozhovoru pro Good Morning America (americký pořad stylu Snídaně s Novou). Al Gore pak její příběh ve svých projevech často zmiňoval. Když si jí ještě před svou první prezidentskou debatou v Bostonu Al Gore vybral mezi svých 13 poradců „z lidu“, přijela dokonce do Winnebago přispět svým dílem ke změně.

V jistý okamžik vyšlo najevo, že Winnie měla poměrně dobře situovaného syna, ba dokonce bohatého; pravděpodobně by tak mohl dorovnat chybějící část příjmu své matky, pokud by přestala po ulicích sbírat plechovky za niklák. Ale ani toto odhalení nezastavilo média, která si paní Skinnerovou prostě zamilovala, stejně tak to nezastavilo Ala Gora. Stále vysvětloval, že potřebujeme státní pojištění, z něhož se budou hradit léky pro seniory, protože si Winifred váží své nezávislosti. Nechce přece spoléhat na svého syna.

Ne. Chce spoléhat na mě. A na vás. Na cizí lidi. A soucitným záměrem Ala Gora bylo donutit nás pomoct jí.

Přesuňme se do současnosti, což je pro mě, když píšu tyto řádky, prosinec 2000. George W. Bush si vybírá členy své vlády ve zkráceném čase po té frašce (pozn.: opakované sčítání hlasů) na Floridě. Poté, co Bush ustavil svůj kabinet a začal mluvit o programu vlády, začal o sobě dávat vědět někdo podobný synovi Winifred Skinnerové. V tomto případě tím někým byla Sarah Jessica Parker, uznávaná hvězda známého seriálového hitu Sex ve městě.

Sarah Jessica se velice obávala politiky Bushovy vlády. V rozhovoru s reportérem Washington Post řekla: „Velice se obávám o to, jakých oblastí se dotknou jeho škrty ve státních programech, které mají vliv na mnoho lidí, včetně členů mé vlastní rodiny, kteří na některých státních programech závisí.“ (Přál bych si mít stejné důvody k obavám. Nemohu si bohužel vzpomenout na to, že by se Bush během kampaně zmiňoval o škrtech v jakémkoliv vládním programu.)

Skutečně úsměvnou stránkou tohoto jejího postřehu je fakt, že Sarah Jessica Parker asi opravdu očekávala, že se její projev bude jevit soucitně. Podobně jako v příběhu z loňského léta si totiž přišla na 4 miliony dolarů. Její roční příjem by jistě většina lidí nazvala hromadou peněz. Takže to zjevně není její případ, klidně by mohla být tou pomocí, kterou méně šťastliví členové její rodiny potřebují. Podle ní, a také podle Ala Gora a Winifred Skinnerové, by se o milované měli postarat cizí lidé. Je tu však ještě jedna možnost, co by mohla znamenat ta formulace: „Členové mé vlastní rodiny, kteří závisí na některých státních programech.“ Ona neřekla, že závisí na dávkách, stravenkách nebo zdravotním pojištění. Je tedy klidně možné, že „závisí na některých státních programech“, jako jsou zemědělské intervence nebo levné licence na rozhlasové vlny pro rádiové stanice, nebo státem udělované licence na taxislužbu či vývozní dotace protežovaným společnostem a odvětvím. Kdyby se vláda rozhodla zredukovat krytí jejich ztrát, klidně by to pak mohlo ohrozit peněženku přímo Sarah Jessicy Parker.

Bez sociálního pojištění

Úplně vidím ty, kdož tvrdí, že bez sociálního pojištění by miliony starších Američanů zemřely hlady. Tato představa, stvořená k udržování současného stavu, ignoruje možnost, že by svět mohl fungovat bez státem vynucované „solidarity“. Bez sociálního pojištění si lidé naplánují jiné zajištění svého vlastního důchodu. (Totéž ostatně dělají i nyní, když si nemohou být jisti budoucností sociálního pojištění.) Nicméně nejdůležitějším rozdílem mezi světem se sociálním pojištěním a bez něj je to, že příbuzní si mohou vzájemně pomáhat místo toho, aby spoléhali na sociální platby financované z příjmových daní. Tak vypadá opravdové sociální zajištění!

Skutečně soukromé sociální zajištění znamená mnoho komplikací. Mnoho potomků spolu nevychází, a tak by možná bylo složité se domluvit na pomoci chudým prarodičům. Mnozí však mohou různými způsoby využít páku svého majetku, aby přiměly své příbuzné pomoct. Chladné a nemilosrdné státní sociální pojištění tyto potíže vylučuje a umožňuje iluzi důstojnosti. Winifred Skinnerová si možná cení své nezávislosti. Když není závislá na svém synovi, nemusí snášet jeho vměšování do svého života. Ale je skutečně nezávislá, když se spoléhá na mě a na vás?

Sarah Jessica Parker a Winifred Skinnerová možná věří tomu, že si iluze soběstačnosti zaslouží zachovat. Já vždy preferuji pravdu před iluzí, nicméně zkusme na chvíli přijmout možnost, že je lepší spoléhat na cizí lidi než na své blízké. Maimonides, významný židovský myslitel třináctého století, říkal, že nejvyšším stupněm štědrosti je to, když dárce skrze půjčku nebo dar umožní obdarovanému získat práci či rozjet vlastní živnost, čímž se stane skutečně nezávislým. Dalším nejvyšším stupněm je pro obdarovaného spoléhat na dárce, aniž by se oba navzájem znali. Tak přesně státní systém funguje. Ale aby veřejný systém fungoval, musíme platit ohromné náklady s tím spojené.

Veřejný systém vytváří svět, v němž si lidé výjimečně, pokud vůbec někdy, řeknou mezi sebou o pomoc. Vytváří svět, v němž je skutečná solidarita utlačována a vytváří svět bez vděku. To znamená jednotný systém, v němž s lidmi z různých poměrů a v různých situacích je často zacházeno naprosto stejně.

Pokuste se obestřít rouškou nevědomosti a zodpovědět následující otázky bez vědomí své situace a situace vašich rodičů. Vytvořili byste úmyslně svět, v němž bude situace starých lidé předem dána na základě politického systému spíš než na základě vlastní a rodinné situace? Stojí ta iluze nezávislosti za to?

Russel Roberts je profesorem ekonomie na Univerzitě George Masona. Vyšlo v časopise Freeman, Ideas on Liberty, March 2001 (www.thefreemanonline.org).

Překlad: Radim Smetka, 9. 3. 2011

Převzato z časopisu Laissez Faire se souhlasem redakce