Sbližování Hradu a katolické církve může přinést problémy zejména církvi

Projev ve Staré Boleslavi, v němž se Václav Klaus hlasitě přihlásil k některým konzervativním hodnotám a překvapivě identifikoval katolickou církev jako svého "blízkého spojence", vyvolal vášnivou debatu. Není divu, že brzy sklouzla ke spíše osobně laděným obviněním – Halík říká to, co říká, poněvadž nenávidí Klause, a Klaus je pokrytec, který na slavnosti "spolku zahrádkářů" káže vodu rodinných hodnot, a pak si užívá víno života s letuškami.

Hrozí tedy, jak se obává Tomáš Halík, "ochočení" českých biskupů Václavem Klausem? Děkovný list arcibiskupa Dominika Duky, s nímž údajně vyslovila souhlas celá biskupská konference, jako by nahrával oprávněnosti podobných obav. Avšak nezapomínejme, že hlavním politickým cílem Dominika Duky jsou v tuto chvíli církevní restituce, jejichž prosazení se zdá být na dosah. A dotažení restitucí si Duka vytkl jako jeden z hlavních cílů, čímž se chtěl odlišit od svého – v tomto ohledu neúspěšného – předchůdce Miloslava Vlka. Přičemž doba je zlá, státy bankrotují a česká vláda škrtá, kde může. Z vládní koalice se pak nejhlasitěji proti restitucím ozývaly Věci veřejné, na které má však Václav Klaus značný vliv. Být zadobře s Klausem tedy znamená eliminaci možného nebezpečí. Ochočuje si tedy prezident Klaus arcibiskupa Duku? Nebo snad Dominik Duka poskytuje Václavu Klausovi dočasně iluzi, že je ochočen, aby dosáhl svého cíle? Uvidíme, budou-li restituce prosazeny, možná pak Duka začne vrčet.

Nicméně výše uvedenými důvody nelze celou podivuhodnou zápletku plně vysvětlit. O dobrých vztazích dnešního arcibiskupa a prezidenta se hovořilo už v dobách, kdy byl Dominik Duka pouhým kandidátem na arcibiskupský stolec. A příklon Václava Klause ke konzervatismu také není záležitostí pár posledních týdnů.

Jedna z jeho knih (sborník článků), vydaná v roce 1992, nese přímo název Proč jsem konzervativcem? Ve stejnojmenném textu, původně otištěném v novinách 9. 2. 1992, Václav Klaus zdůrazňuje, že "dnešní konzervativec nechce minulost pasivně imitovat. Chce však restaurovat její trvalé a ničím a nikým nenahraditelné hodnoty." Ovšem v devadesátých letech za trvalé hodnoty považoval především ideje politického a ekonomického liberalismu, tedy svobodu jedince, volný trh a minimum státních zásahů. V závěru citovaného článku pak Václav Klaus tvrdí, že konzervatismus je sice širší a bohatší než liberalismus, avšak liberalismus je v něm obsažen, a proto je i on konzervativcem. Hezká rétorická finta, zvláště když "registrované partnerství" mezi oběma směry bylo dílem až Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové a konkrétně šlo o spojení hospodářského liberalismu s hodnotovým konzervatismem, jemuž se mohlo případně dařit především v protestantském prostředí.

Sociální učení katolické církve je však o poznání "sociálnědemokratičtější". V čemž spočívá i první nebezpečí plynoucí z hrátek Duky s Klausem – v odcizení již tak odcizené katolické církve nižším příjmovým skupinám, všem, kteří se z těch či oněch vážných důvodů (nikoliv z pouhé lenosti) nedokáží plně postavit na vlastní nohy. "Sociální učení" ekonomických liberálů má totiž často podobu "knížecích rad": bezdomovec má prostě sepsat podnikatelský projekt a jít žádat do banky o úvěr.

Upřímnost námluv katolické církve a Hradu lze přitom snadno otestovat. Máme přece rok svaté Anežky. Svatořečené 12. listopadu 1989, v předvečer pádu komunismu. Pro většinu šlo o souvislost čistě náhodnou, byť dodnes mnoho lidí vzpomíná na "úžasnou atmosféru" na revolučních náměstích, racionálně ne zcela pochopitelnou. Svým důrazem na osobní chudobu a péči o staré, nemocné a vyděděné se ale chudák Anežka do nové doby konzumního kapitalismu vůbec nehodila, ba představuje vlastně její antipod. Po listopadu o ni hlubší zájem kromě hledačů ostatků projevili jen plynárníci, jimž ji kardinál Tomášek v roce 1991 ustanovil – na žádost jejich odborové organizace – za patronku.

Nebezpečím druhým, a závažnějším, je tedy samotná redukce křesťanského poselství, zčásti obětovaného "vyváženosti" a "politické korektnosti" spolupráce se státní mocí. Redukce šířky i hloubky jeho záběru. "Nedej na to, že jsi dcera královská, v očích Božích to nic neznamená, ale buď věrna té lásce, která za nás všechno dala, miluj svého Pána," napsala Anežce svatá Klára. O rodině jako základu státu hovořili i komunisté a například pruský generální štáb ji ctil podobně – jako nezastupitelnou líheň nových vojáků; v tom tudíž výlučnost ani podstata křesťanství nespočívá. Jak ale přijde řeč na věci podstatnější ("metafyzické"), většina našich moderních konzervativců, bojovníků s multikulturalismem, politickou korektností, homosexualismem i teoriemi globálního oteplování buď práskne do bot, anebo sice nehne brvou, ale jen rétoricky omílá fráze o tradicích a hodnotách. Spojenci církve jsou to tedy nepevní a přinejlepším dosti neužiteční.

LN, 10.10.2011

Autor je politolog