Solidarita musí být kontrolovatelné právo těch, kteří jsou solidární, aby nedocházelo ke zneužívání, a tím devalvaci té solidarity, která je žádoucí. Solidarita nesmí být bezhlavou povinností bez kontroly. Jsem zastáncem práv a povinností pro všechny stejných. Považuji za nežádoucí, vytvářet samostatnou legislativu kvůli jakýmkoli skupinám obyvatel na úkor ostatních.

Novodobá politická korektnost současných politických stran nás zavedla na scestí. Problémy dneška se nepojmenovávají tak, jak jsou. Hledají se odborné výrazy a dlouhá souvětí. Vytvářejí se ministerstva, vládní agentury, komise a subkomise, přibývají centra na řešení toho či onoho v souvislosti s menšinami, která stále něco analyzují a plodí studie. Za poslední roky nás to stálo další miliardy a změna nikde. Upřednostňování jakýchkoli skupin obyvatel podle mě paradoxně přímo hraničí s porušováním základních principů Listiny lidských práv. Nikdo nesmí být utlačován, ať je důvod jakýkoliv. Stejně tak ovšem podle stejného principu nesmí být zvýhodňován.

Osobně považuji veškeré snahy, ztělesněné lidmi jako jsou Džamila Stehlíková a Michael Kocáb, za naprosto kontraproduktivní. Místo tolik žádoucího přístupu dle hesla „každému stejným metrem“, si současná společnost vytvořila metrů hned několik. Solidarita je především dobrovolnou společenskou soudržností a ochotou ke vzájemné pomoci a podpoře. Současní politici však nalezli „řešení“ v tom, že udělali se solidarity de facto povinnost, kterou díky stále většímu přerozdělování našich daní ani nemohou kontrolovat ti, co to platí, tedy daňoví poplatníci. Paradoxně tím způsobili nejen ještě větší nevraživost mezi většinou a menšinami (otázkou zůstává, zda to není skrytý úmysl, aby měli důvod k další „práci“), ale zároveň naprosto devalvovali význam slova „solidarita". Ta je v mnoha případech potřeba, ovšem lidé k ní mají stále větší odpor a mnohdy už nechtějí sami pomoci ani tam, kde by to bylo opravdu zapotřebí.

Přeji si, aby se ze solidarity stalo kontrolovatelné právo, nikoli povinnost bez kontroly. Cestou k tomu je stav, kdy skončíme s jakoukoli umělou pozitivní diskriminací založenou na politicky korektním sociálním inženýrství - a budeme všem měřit stejným metrem. To je podle mě základní princip, který pomůže lidem nezavírat oči a pomáhat tam, kde je třeba. I zde totiž platí, že žádný zákon nenahradí morálku. Lidé prostě už z podstaty pomáhají sami daleko více a raději tam, kde svobodně mohou. Ne tam, kde musí. Taková pomoc většinové společnosti je pak pro členy jakékoli menšiny mnohem víc (a vzorem), než drahá a nehospodárná ministerstva, úřady a vládní agentury dohromady.

Autor je členem Republikového předsednictva Strany svobodných občanů

Převzato z FrantisekMatejka.cz se souhlasem autora