Když loni 17. listopadu při vzpomínkové akci na Albertově stanul na jednom pódiu Miloš Zeman s předním českým islamistou Martinem Konvičkou, strhla se mela.

Není vskutku obvyklé, aby se hlava státu, navíc v den, kdy se mimo jiné připomíná násilí spojené s nacistickým režimem selektujícím lidi podle původu, ukazovala na veřejnosti s člověkem, který v souvislosti s muslimy zmiňoval koncentrační tábory a jedince, jež mu nejsou po chuti, by mlel na masokostní moučku.

Prezidentovi příznivci se pokoušeli tvrdit, že nemusel mít ponětí o tom, kdo se objeví za ním a bude zpívat státní hymnu. To by přitom příště mohl mít za zády klidně i nějakého toho teroristu. A protože po mítinku ve funkci neskončil ani šéf hradního protokolu, byli jsme utvrzeni v dojmu, že celé aranžmá mělo svůj hlubší smysl.

Před několika dny Miloš Zeman podotknul, že se „pan Konvička prokázal jako magor“. Tím zareagoval na fiktivní útok islamistů na Staroměstském náměstí, který nedávno zinscenoval právě Konvička. Při zjednodušeném pohledu by někdo mohl říct, že se prezident s extremistou rozešel, nebo dokonce, že Zeman prozřel.

Skutečnost ale bude složitější. Proslýchá se, že se prezident 17. listopadu pustil do mazaného strategického manévru: pokusil se získat důvěru radikální části veřejnosti, která jde za Konvičkou, a tyto spoluobčany časem jihočeskému entomologovi odcizit. Podobně se Konvičkovi vzdálila i donedávna blízká spolupracovnice Jana Volfová, jež už kdysi v roli čelné političky sociální demokracie, visela Zemanovi na rtech.

Kdyby byl prezidentův plán skutečně takový, dalo by se hovořit o vytunelování nebezpečné krajní pravice ve prospěch etablovaných politických struktur, ke kterým Zeman patří. Jinými slovy: lepší křiklouni poslouchající Zemana, než křiklouni poslouchající Konvičku.

Znecitlivění české politiky

Ovšem nemylme se, prezident není zachránce společnosti, nýbrž zručný manipulátor. Jeho politické cíle jsou mu nade vše. Podobně v druhé půlce 90. let volal z vandru domů stoupence Sládkova Sdružení pro Republiku – Republikánské strany Československa.

Dokonce se nestyděl tyto radikály označit za „zdivočelé sociální demokraty“. Leč akce se povedla: Sládek zeslábl a upadl v zapomnění, zatímco ČSSD tehdy stoupala vzhůru.

Dnes zase můžeme sledovat, jak silná je veřejná podpora prezidenta, zatímco strany krajní pravice živoří, i když téma uprchlíků českou společností hýbe. Tím se dostáváme k odvrácené straně Zemanova manévru. On totiž postoje a do značné míry i cíle politických extremistů legitimizoval. Propojil je s demokratickou politikou. Na vlně nálad veřejného mínění tak teď může surfovat prezident, mnohé politické strany i členové vlády.

Umíte si například představit, že při humanitární krizi na druhém konci světa ministr vnitra za silného aplausu pyšně prohlásí, že tam nepošleme ani korunu? V čem je rozdíl, když Milan Chovanec o víkendu v televizi zopakoval, že Česká republika do konce roku nepřevezme žádného běžence?

Máme tleskat, nebo se spíš divit? To už směs paniky a děsu z možného teroristického útoku úplně odbourala naši ochotu pomáhat těm, kteří jsou nezpochybnitelně v nouzi a prchají z nelidských podmínek?

Nechci zde vést debatu o migraci legální a nelegální, o síle utečenecké vlny nebo o nepřipravenosti Evropy. Hlásat do světa, že se otáčíme zády, je ale přinejmenším nehumánní. Takové jsou dosavadní dopady sblížení prezidenta s extremistou, jehož teď pasuje na „magora“: když ne přímo zhnědnutí, tak přinejmenším znecitlivění české politiky.