V tom jsou české i německé noviny jedny za osm, druhé za deset bez dvou: obden v nich nacházím úvahy o zániku svobody a ohrožení občanova soukromí. Nepřátel obého jest pak hromada, například hned tyhle digitalizované pasy a průkazy, co je teď všude zavádějí: úlisný policajt je jen všoupne do takové krabičky a ta mu hned poví, jestli je průkaz pravý nebo ukradený. Tím, jak každý pochopí, je neobyčejně ohrožena moje svoboda.

Nebo zase kamery nad ulicemi, pozorující, nechová-li se někdo jako dobytek. Odposlouchávání telefonních rozhovorů a zkoumání internetových stránek, nedomlouvá-li si na nich někdo teroristický útok nebo jinou rošťárnu. Dohled nad bankovními účty a kreditními kartami, nesignalizují-li náhlé výkyvy konta záhadný kšeft, ať již financování teroru nebo mafiánskou prádelnu peněz. A dokonce – čí spravedlivá duše by se nevzbouřila – mají prý policejní šťouralové, považte, registrovat i čísla projíždějících aut, z čehož prý poznají, jak a kudy se pohybují podezřelé figury. Policajti sice prohlašují, že se na takový záznam jen mrknou a hned ho vymažou, ale čert jim věř; je známo, že nejhorší občanův nepřítel není zloděj ani terorista, nýbrž ten mužský v placaté čepicí s kšiltem. Tak tomu jest: buď dáme přednost bezpečí, nebo svobodě, jedno je vyloučeno druhým. Přísní varovatelé nenechávají nikoho na pochybách, že se vší rozhodností dávají přednost svobodě, kdežto bezpečí… dělá mi někdo něco? Zrovna teď?

Začnu odjinud: když jdete ulicí starého holandského městečka, můžete zjistit, že okna těch malebných domků jaksi nemají záclony, takže člověk může prohlédnout celým kvartýrem až dozadu na dvorek. To proto, byl jsem poučen, že se dle staré protestantské zásady poctivý občan nemá s čím skrývat: jen ať se každý podívá, jak to chodí u nás v kuchyni. Ne že bych si to hned chtěl zavádět, ostatně bydlím v prvním poschodí. Ale něco na tom je. Přijde asi na to, čemu kdo říká svoboda. Rovněž, jak kdo smýšlí o zákonu a jeho strážcích. Nechci posuzovat české poměry, ale u nás v Německu… nedomníval bych se, že je takový policajt celý žhavý na moje soukromí. Že mi tajně nastrčí špehovací přístroj do postele nebo na záchod a potměšile se chichotaje bude sledovat, co tam vyvádím. A kdyby i sledoval, nechám mu to potěšení. Kdyby chtěl odposlechnout, co si telefonuji dejme tomu s kamarádem Honzou z Úholiček… jen ať poslouchá, když ho to baví. Až se mi objeví na kontu milion eur, ať se mě policajti zeptají, odkud se tam vzal; bohužel se obávám, že té pozornosti zůstanu ušetřen. A dávám tímto své plné svolení, abych byl snímán třeba dvaceti kamerami najednou, kdybych chtěl na ulici vraždit, loupit nebo zapalovat odpadkové koše. Nevím sice, proč bych to dělal, ale jsou takoví, že dělají. Chápu, že vidí v kamerách ohroženi své prašivé svobody; jsem však toho skromného mínění, že svoboda řádně se chovajícího občana by neměla být podřízena svobodě lumpů. Je cosi křivého v myšlení těch, kteří hlásajíce svobodu rozumí tím bezbrannost proti bezuzdnosti a zvůli, o zločinu nemluvě.

Nevěřím vám, pánové. Nevěřím, že svoboda je opak bezpečnosti; nevěřím, že její strážci nemají nic jiného na práci než se rejpat zákona dbajícímu občanovi v jeho dopisech nebo mu nakukovat do postele. Zažil jsem nesvobody dost, abych věděl, co to slovo znamená. Svobodný je ten, kdo se zaplaťpánbůh nemusí bát ničí zvůle, jednou estébáků a kádrováků, podruhé lotrů, ničemů a vražedných fanatiků. Aby toho bylo dosaženo, je zapotřebí jistých metod a systémů, z nichž však, opakuji, slušnému občanu vyrážka naskakovat nemusí. A koho svrbí, ať se drbe.

Hannover, 30. září 2013