aneb O házení do jednoho pytle

Aby Čechům nepřišlo líto, že nemají tolik trápení s nepřizpůsobivými imigranty jako třeba Francouzi, nadělil jim Hospodin podobnou patálii v romském rouše. Napsal jsem na to téma před sedmnácti lety článek do tehdejšího Českého týdeníku a zjišťuji, že je stále aktuální, ba ještě mnohem aktuálnější; věru že z některých koutů království českého jako by to smrdělo čímsi na způsob občanské války. I rozhodl jsem se starý článek trochu přizpůsobit současnému stavu a znovu nabídnout ctěnému čtenářstvu k uvážení.

Pozoroval jsem takovouto scénku: stojí cikánský chlapec na Karlově mostě a lidský proud ho obeplouvá, jako když ční kámen vprostřed řečiště, voda se před ním rozděluje a za ním opět spojuje. Odstup a nedůvěra z toho obrázku jen čiší; a přitom… co když si ten mladý Rom jen tak vyšel na Karlův most, pokochat se krásami pražské architektury? Celý ten tisícihlavý dav si tak vyšel; proč ne on? Co? Slyším nějaké hehehe? No proto. Proč zrovna jemu všichni podsouvají zlodějské úmysly? Není to křivda? Nespravedlnost? Jsou ti kolemjdoucí všichni rasisté? A ovšemže není ten chlapec na pražském mostě sám; celý romský rod je v Čechách v takto štítivém odstupu obeplouván. O příčinách toho jevu už bylo popsáno mnoho papíru a prosloveno mnoho řečí, láskyplných i nevlídných, plných pochopení i naštvané kritiky. Nic z toho, jak se zdá, nevede dál, nic neukazuje cestu k normálnímu stavu, kdy jedni nejsou obeplouváni druhými. Příčinu zná každý, rady si neví nikdo. Snad ani žádné rady není, není kouzelného oříšku, jejž stačí rozloupnout a on vydá správné řešení, ani já si nedomýšlím, že bych někde zahlédl byť i jeho stopku. Ale začnu odjinud.

Přihlásil se mi za onoho času a dobrými doporučeními vykázal jistý… říkejme mu Ládík. Jak jsem ho poprvé spatřil, ozvaly se ve mně jemné strunky opatrnosti, ale umlčel jsem je; nesmím přece potřebného člověka soudit podle toho, že mu Pánbůh nadělil takovou či onakou vizáž. Konec komunismu se už zdál klepat na dveře, ale jistého nebylo ještě nic a kdo přišel zpoza zadrátované hranice, byl našinec, emigrant. Bylo věcí cti, abychom my, kteří jsme už dosáhli pevného postavení v nové vlasti, dle svých možností pomohli tomu, kdo právě s prázdnýma rukama stanul na jejím prahu. Poskytl jsem milému Ládíkovi i jeho družce na první čas přístřeší, uvedl jsem ho do české společnosti našeho města, seznámil s užitečnými lidmi, udělil hromádku rad, jaké nebývají k zahození v prvním čase uprchlické bezradnosti. Netrvalo dlouho a litoval jsem toho.

Musím uznat, že mně osobně Ládík nic zlého neprovedl; měl v sobě přece jen jakousi gaunerskou čest. Ale jinak kudy šel, tudy po něm zůstávala široká stopa podvodů, podrazů, zneužité důvěry, lotrovin menších, větších i docela velikých. K posledku už bylo lumpáren tolik, že Ládíkovi začalo být na německé půdě neútulno; i použiv okliky přes důvěryhodného člověka vymámil na mně adresu na dosti vlivné jihoafrické přátele, jejichž slovo by bývalo stačilo k udělení přistěhovaleckého povolení. Naštěstí jsem dodatečně vytušil čertovo kopyto, i nemeškal jsem a napsal důrazné upozornění: kdyby k Mysu dobré naděje dospěla žádost o přímluvu na úřadech, ať ji milí krajané vezmou do dvou prstů a hodí do krbu, nechtějí-li si nasadit do kožichu zlou a ostudnou veš. I kdyby byla psána slovy nejvýmluvnějšími - on Ládík dovedl mluvit jako kniha - a doprovázena doporučeními lidí dobrých a bezúhonných.

Stalo se, jak jsem předpokládal: Ládíkova žádost opravdu došla a byla podepřena, jak mi je poněkud trapné sdělovat, doporučením samotného Karla Kryla (což slavnému pěvci nikterak nezazlívám; bylť nejspíš člověk dobrý a nezáludný, jakému bývá nesnadno prohlédnout šalbu). Naštěstí dorazil můj dopis o nějaký den dřív a Ládíkův pokus o únik do země zlata a diamantů se tudíž nevyvedl. Nedlouhý čas nato mu pšenice dokvetla i v Němcích, policajti ho chytili, strčili do letadla a poslali šupem do Prahy. Nedozvěděl jsem se, jaká to byla gauneřina, pro niž byl vyhozen takovým kalupem, že si ani nesměl zajít do příbytku pro svých pět švestek; musela ale být pořádná, ona německá policie měla – a má - ve zvyku zacházet ohleduplněji s jakkoli pochybnými figurami, dovolávajícími se svatého zákona azylu.

Nerad dělám lidem zle a měl jsem dlouhý čas ze svého zásahu trochu svědomí. Svědomí mě přešlo, když mě došla zvěst, že neúspěšný emigrant Ládík sedí toho času v pražské base pro dvojnásobnou mafiánskou vraždu, mimo jiné i vraždu té hezounké, poněkud přihlouplé dívčiny, s níž u mně přebýval. Můj první dojem z tváře, v niž nedlouhý život stačil vepsat znamení křivosti a zločinu, byl správný. Zda bylo správné i všechno ostatní… nevím. Možná kdybych býval své upozornění nenapsal, mohl gauner Ládík sedět v base jihoafrické a ta dívenka mohla být naživu. Možná se také mohlo stát něco ještě horšího. Za všechny rohy svých skutků nikdo nedohlédne.

Býval bych své upozornění nepsal, kdyby šlo jen o můj zájem. Ale ono šlo o víc. Naše malé, do všech koutů světa rozstrkané společenství českých exulantů nemá nic cennějšího, ale také nic křehčího a rozbitnějšího než své dobré jméno. Podařilo se nám je do té doby uhájit; nikdo nás obloukem neobeplouval, nikdo si nepřidržoval portmonku ani nezavíral slepice, slyšel-li jméno Čech. Bez ostychu jsem se mohl přiznat ke svému původu, byl-li jsem tázán, a nezažil jsem nevlídnou reakci, a to ani (dovoluji si zdůraznit) od těch, kteří byli svého času z české země vyhnáni. Nicméně by bývalo stačilo pár takových Ládíků, aby naše dobré jméno zkazili. Nic by nebylo platné, že já osobně, veškeří moji známí a vůbec naprostá převaha české exilové obce byli a nadále zůstali poctiví a svědomití. Špatná zkušenost s hrstkou lotrů by se přenesla na všechny, všichni bychom byli házeni do jednoho pytle s těmi, nad nimiž se nám samým dělalo špatně, viděl bych, jak mě lidé obezřetně sledují a zaslechl bych šepot - pozor, on je to Čech! Na hranicích bych byl předůkladně prohledáván a ledakde vyhazován, stěží bych hledal slušnou práci či byt, třebaže by nikde nestály zákony o zvláštním nakládání s Čechy. Nutno vědět, že leckteré jiné národnosti se takových konců dočkaly, jakkoli i ony až na řídké výjimky sestávají z lidí pracovitých a bezúhonných; jejich Ládíkové jim zkazili pověst. Je povrchní mluvit, jak dnešní způsob velí, o diskriminaci či xenofobii. Dobří jsou házeni do jednoho pytle se zlými a není to zvrhlost, nad níž je třeba se pohoršovat; je to běžná a naprosto přirozená obrana lidí před zlem, a je nutno s ní počítat.

Nechceš-li být házen do jednoho pytle s lumpy, hleď se zbavit svých Ládíků. Kteroužto poučkou se vracím k počátku tohoto článku. Jistěže existuje v české zemi návdavkem ke všem postkomunistickým patáliím i tíživý, všelijak zamotaný problém romský. Je pošetilé nad ním zavírat oči, mluvit o rasismu, vyloučení a jiných takových věcech. Problém by byl týž, i kdyby Romové byli zbarveni světleji, a vylučuje se svým chováním každý sám. Přísně rozlišovat mezi dobrými a nedobrými je krásná zásada, ale v tlačenici u tramvaje na ni může být pozdě. Obávám se velice, že veškeré zásady a filosofické poučky jsou zde neúčinné; že řešení romského problému nemáme v rukou my gádžové, nýbrž Romové sami.

Neboť je mnoho Ládíků mezi lidem romským, což je příčinou toho, že jeho jméno není dobré. A nebude tomu odpomoženo, nevymizí nevraživost a nedůvěra, dokud Romové proti svým Ládíkům nezakročí, nevypudí je ze svého společenství, dokud trvá romská solidarita, v níž není důležité, je-li kdo lump nebo není, hlavně že je našinec. Dokud slušní budou krýt darebáky, dotud budou házeni všichni dohromady do jednoho pytle, amen. Nevím, je-li ještě čas k obratu; ale je-li, musí se o něj přičinit Romové sami. Poohlédnout se po Ládících každý ve svém okolí a vyběhnout s nimi zkrátka a důrazně. Rodová solidarita je v tomto případě ke škodě, jak nejlíp víme my, Západní Slované.

Hannover, 27. května 2012