Letošní horké léto znovu oživilo v médiích i v hlavách pamětníků vzpomínky na horké události osmašedesátého roku. Před čtyřiceti lety, nejvíce v krátkém období mezi „pařížským květnem“ a „pražským srpnem“, se zatřásl svět na Západě i Východě. Pokud jde o společenský kvas a hlad po větší svobodě v tehdejším Československu, neovlivnil jen většinovou společnost. Promítl se také do života romské menšiny, která už nechtěla zůstat na okraji a začala přemýšlet o vlastní organizaci hájící její zájmy.

Přiznat Romům národnostní práva

Zatímco rozmanité neromské organizace od Klubu angažovaných nestraníků po zárodky nezávislých odborů vyrůstaly v osmašedesátém jako houby po dešti, romští intelektuálové a představitelé tenkrát začínali spíš s přípravnými pracemi na vybudování vlastní organizace. Konkrétní výsledek jejich „osmašedesátnických“ aktivit se tak dostavil, až když obrodnému procesu docházel dech - koncem května 1969. Tehdy se konal ustavující sjezd Svazu Cikánů-Romů (SCR). Na jeho sjezdových dokumentech se už podepsala atmosféra končícího Pražského jara a nastupující normalizace, ale přesto se Svaz tenkrát dotkl ožehavých otázek. Ve svých textech vyjádřil názor, že „teoretické zpracování charakteristiky Cikánů není dosud provedeno. Není možné se stále držet mnohde dosud platných pouček. Na této otázce bude možné rozvinout učení marxismu-leninismu o národnostní otázce. Jestliže dosud nebylo Cikánům přiznáno, že jsou národností, pak hlavní příčinou byly obavy z důsledků přiznání různých práv Cikánům jako národnosti.“

Na sjezdu SCR zazněl také požadavek, aby došlo k přiměřenému zastoupení Romů ve volených i výkonných orgánech moci. Svazu předsedal Miloslav Holomek, k jeho dalším významným představitelům patřili vojenský prokurátor Tomáš Holomek, Antonín a Bartoloměj Danielovi a Zikmund Vagai. Do roku 1972 narostl stav organizace přibližně na 8 500 členů, na veřejnost působil SCR časopisem Romský list (Romano lil).

Tato první významnější romská organizace v Československu však fungovala pouze čtyři roky. I když vůči normalizačnímu režimu vystupovala většinou loajálně, došlo v roce 1973 k jejímu rozpuštění.

Záminkou k likvidaci se staly finanční nesrovnalosti hospodářských sdružení Butiker a Nevodrom, propojených se SCR. Dokumenty Charty 77 i romistka Milena Hübschmannová poukazovaly však na to, že hlavní příčina ležela v novelizace zákona o menšinách v roce 1972, který už s Romy jako s menšinou nepočítal.

SCR působil též na Slovensku, kde ho zakládali Alojz Pompa, Ján Cibula, ředitel podniku Butiker Gustav Karika, Anton Facuna a člen ÚV KSČ Štefan Rigo. Stejně jako česká větev Svazu měl svoje noviny, nazvané Romen.

Zatímco někteří odborníci uváděli spíš jeho kladné přínosy v této době, jiní, jako slovenská akademička Anna Jurová, slovenskou část Svazu zpětně hodnotili nekompromisně. „Byl využívaný jako prostředek na zamezení etnoemancipačních snah Romů na Slovensku,“ psala Jurová.Podle ní v Butikeru, podniku pro hospodářské a jiné činnosti, který měl podle původních záměrů rozvíjet tradiční romská řemesla a výrobní činnosti ve prospěch romského etnika, zkrachovalo pro neefektivní hospodaření vícero provozů, rozmáhaly se hospodářské přehmaty a finanční machinace, vyúsťující do trestné činnosti.

Pokračovatelé Svazu Cikánů-Romů

Po roce 1973 žádná další romská organizace v Československu nepůsobila. Někteří bývalí představitelé Svazu či jejich potomci se nadále angažovali, ovšem už jen jako jednotlivci. Teprve v průběhu roku 1986 se zformovala skupina romských osobností, která se obrátila na Ústřední výbor KSČ s žádostí o schůzku, na níž by se diskutovalo jak řešit problémy Romů. O rok později tito romští aktivisté začali vytvářet přípravný výbor Svazu Romů v ČSSR.

Uvedené polooficiální aktivity však neměly za cíl vytvoření otevřeně opoziční romské organizace, podobné těm, které v prostředí českého a slovenského disentu vznikaly v druhé polovině osmdesátých let. Pokud jde o romský disent, se vší pravděpodobností ho tvořil jediný aktivista - signatář Hnutí za občanskou svobodu z roku 1988 Karel Holomek, syn bývalého předáka SCR Tomáše Holomka.

Romové rázně vstoupili do politického a společenského života v Listopadu 1989. Jejich předáci Emil Ščuka, Ján Rusenko, Ondřej Giňa, Vojtěch Žiga a Vlado Oláh po známém veřejném vystoupení na Letenské pláni vytvořili Romskou občanskou iniciativu (ROI), která měla brzy na 80 000 příznivců. Vztah ROI k někdejšímu SCR, tedy tomu hlavnímu, co Romům přinesl osmašedesátý rok, se ale nevyvíjel přátelsky.

Podle romisty Jakuba Krčíka se během prosince 1989 objevily snahy obnovit SCR. Bulletin ROI se tehdy rázně proti obnově Svazu ohradil, když napsal: „Činnost SCR byla ukončena v roce 1973 z politických důvodů poté, co Romové žádali přiznání národnostních práv. Někteří vedoucí funkcionáři této organizace vystoupili z vlastní iniciativy s požadavkem ukončení činnosti SCR, poté jim byla nabídnuta výnosná místa a funkce v jiných orgánech a organizacích ze strany tehdejšího režimu. My, Romové, se distancujeme od těchto zaprodaných funkcionářů jako i těch, kteří svou korupcí a výdělečnou činností v Nevodromu a Butikeru pošlapali čistou myšlenku poctivých Romů. Tito tzv. Romové se opět angažují ve vlastní prospěch a pod patronací Národní fronty chtějí obnovit zdiskreditovaný Svaz.“

Tehdejší stanovisko ROI však považoval za tendenční syn Tomáše Holomka Karel: „Žádný z protagonoistů SCR nezískal ani trafiku, a Bartoloměj Daniel, romský vysokoškolák, dalších dvacet let dělal zametače v Technických a zahradnických službách města Brna.“

Tvrdá kritika, do níž už se začaly promítat konkurenční zájmy jednotlivých romských uskupení, dávala tušit, že jednota vytvořená potřebou společného postupu vůči silnějšímu protivníkovi skončí. Tak se i stalo. Na soupeřící strany se rozpadlo Občanské fórum, stejně tak se do různých skupin a stran rozešli aktivisté ROI.

Kouzlo Listopadu 1989 nemohlo trvat věčně. Stejně jako kouzlo horkého roku 1968, bez nějž by Listopadu nejspíš nebylo. Přes všechna negativa, která přinesl především v sociální oblasti, nás přece jen posunul ke svobodnější společnosti. Nás, Čechy i Romy.

Pražská Letná při prvomájových oslavách roku 1971: Tanečnice ze Svazu Cikánů-Romů před stranickou tribunou (foto A. Pešta, Muzeum romské kultury)

S využitím publikace Etnické a regionální strany v ČR po roce 1989 (Mareš, Pečínka, Strmiska, Kopeček. CDK, Brno 2003)

Text vyšel v týdeníku A 2 č. 36 / 2008 a ve zkrácené verzi v Romano hangos č. 4 / 2008