Název jsem volil podle aktuální situace: exitů je kolem nás dost.

I když známý rakouský publicista prof. Herbert Schambeck kdysi napsal, že rodina je instituce starší než stát, přesto to rodina neměla nikdy lehké. Vtipy o tchýních, paroháčích, nevěrných ženách a nezvedených dětech – i když stále zatím nejsou trestné - provázejí rodinu snad od nepaměti. A samozřejmě se rodina vyvíjela – od mnohačetné, předindustriální, vícegenerační až po dnes módní termín nukleární rodina. Také její právní postavení a úprava rodiny procházely vývojem. A stejně tak konflikty mezi rodiči a dětmi a rodiči navzájem. O to mi ale dnes nejde. V tom aktuální problém není.

Dnes jde, podle mého názoru, o něco zcela jiného a zásadního. S ohledem na snahy o atomizaci společnosti na nejrůznější menšiny podle nejrůznějších kriterii vzniká dojem, že levice opouští tradiční, v dávných sociálních střetech vybojované hodnoty a začíná za pokrok považovat „tekutou společnost“, tedy to, že vše je v pohybu, je třeba opustit tradice, zkušenosti, víru otců, co je místní, historicky podmíněné (abych citoval nejznámější protagonisty U. Becka a V. Bělohradského), Evropa má být „vlastí revolty proti každé vlasti“ atd. atd.

Problém není v těchto názorech, ale v tom, že, jsou považovány za pokrok nikoliv jednotlivci, ale celou podstatnou částí politického spektra, která vždy v historii - proti konzervativcům - o pokrok usilovala a vytvářela jej. A že je realizace těchto představ považována za budoucnost ne-li lidstva, tak alespoň Evropy. Z toho pak neplyne nic menšího než snaha o popření antropologických konstant člověka, které ovšem jsou základem nejen toho, co nazýváme rodinou, ale dokonce základem samotné existence lidské kultury.

Pohybuji se v této společnosti a sleduji, že je zde stále obtížnější a téměř nepatřičné vyslovit cokoliv o podstatných odlišnostech a funkcích muže a ženy. V tomto smyslu jde snahu o likvidaci rodiny jako důkaz pokroku, tedy jde o něco, s čím jsme se dosud nikdy v minulosti nesetkali. Máme dokonce vládní výbor, který připravuje legislativní podklady pro „volbu pohlaví“, tedy o zjevnou – a samozřejmě marnou - snahu o popření oněch antropologických konstant člověka.

Dočítám se (Deník Referendum), že dosavadní tradiční postoj k rodině a k funkci muže a ženy je „postoj vycházející z křesťanských katolických tradic, jež jsou pouze tradicemi heterosexuálního muže“, jako by např. nedávno restaurovaná soška Věstonické Venuše neukazovala i těm, kteří jsou patrně málo gramotní, to, co si lidé o funkci muže a ženy mysleli dávno před křesťanstvím a před tím, než se lidé začali odlišovat na bílé a heterosexuální...

Vytváří se představa, že dítě je výsledkem pouhého přání, dokonce, že je lidské právo mít dítě a každému, kdo si přeje toto „právo“ uplatnit, musí být nějaké dítě dodáno, patrně z nějakého supermarketu nebo množírny. Představy o tatínkovi a mamince jsou považovány za balast z minulých věků jen komplikující snahy o jakousi rovnost, která je zaměňována za stejnost všech a všeho, jak se s tím i já téměř denně setkávám. Role muže a ženy je zaměňována, role matky je považována za nahraditelnou. Helena Klímová nedávno upozornila na to, jak vznikají nové role: nositelka plodu, náhradní matka, pěstounka, otcova partnerka při střídavé péči.

Rodina není těmi, kteří se domnívají, že kráčí hrdě do budoucna, považována za biologický konstrukt, ale za výsledek jakési sociální dohody, kterou lze, jako vše ostatní, snadno změnit. Homo a hetero páry již nepostačují. Jsme na cestě k „detabuizaci polymorfních vztahů“ (Deník Referendum), tedy k soužití kde koho s kde kým bez ohledu na množství. Ale je to jen logické: pár, soužití dvou lidí, má přece smysl jen tehdy, pokud jsou rozdílného pohlaví, ale pokud je jediným důvodem soužití, že se mají rádi a chtějí žít spolu, pak soužití v páru opravdu není nutné. Očekávám, že za důkaz diskriminace bude označeno ustanovení §1 odst. 1 Zákona o registrovaném partnerství, podle kterého může toto partnerství uzavřít jen dvě osoby stejného pohlaví. Podle názoru mnohých k tomu opravdu není žádný důvod.

Nejde zde přece o otázku, které soužití osob je přirozené a které přirozené není. Nejde o popírání sexuální suverenity. Nemůže být tvrzeno, že soužití osob stejného pohlaví je nepřirozené – děje se tak odjakživa i bez současného mediálního cirkusu. Ale jde o to, že lidé jsou si rovni, ale práva a zájmy nikoliv. Soužití kohokoliv s kýmkoliv není nepřirozené, ale nenahrazuje a nestaví na stejnou úroveň soužití muže a ženy ve fungujícím rodinném svazku, jak se o to někteří snaží.

Toto ideologické a i legislativní kutilství je zahrnuto do mediálního dýmu o právech menšin, kterým tradice upírá jejich práva vytvářet duhové rodiny - kde ovšem slovo rodina již nemá žádný význam. Původně tvrzená ochrana před diskriminací se obrací na požadavek na nově formulovaná práva, která musí být poskytnuta. To je ovšem pohroma pro stabilitu společnosti založené na rovnosti práv a povinností a respektu k individuálním lidským právům člověka

Nejsem ovšem naivní a dobře vím, že v jednotlivých případech se kdokoliv, bez ohledu na rodičovství, může o dítě postarat lépe, než vlastní rodič, a jistě je vhodné pro taková jednání upravit právní podmínky. V minulosti vždy pokrok znamenal právě zlepšování takových podmínek, rozšiřování možností toho, kde a jak dětem pomoci – avšak nikoliv likvidaci zpochybňováním toho, co je od nepaměti přirozeným základem pro výchovu dítěte – totiž fungující rodiny. Spořádaného a bezpečného soužití muže, ženy a jejich dětí.

(Předneseno na sympoziu Rodina v českém právu pořádaném v akci Právnický podzim)