Daniel Hůlka, zpěvák a jednu dobu také člen strany SPOZ, který za tuto stranu kandidoval do poslanecké sněmovny, se rozhodl vrátit medaili hlavě státu a veřejně ukončit svou náklonnost k Miloši Zemanovi.

Musí to být bolestné. V roce 2013, kdy na našem politické trhu byla k mání možnost volby i Strany práv občanů – Zemanovci, tedy uskupení, kde bylo nad všechny pochybnosti jasné, koho členové této strany opravdu, ale opravdu milují. V této straně se pohybovalo i několik jedinců, jejichž účast ve veřejném životě byla - jak to říci slušně – problematická (zde).

Možná si ještě někteří vzpomenou na ztepilou postavu pana Hůlky, an pěje naši hymnu uprostřed jásajícího davu po zvolení pana Zemana hlavou státu. Ten – jak je v současné době u nás zvykem – odměnil svého poddaného medailí v den státního svátku České republiky.

Pokud by souputnicí pana Hůlky byla teta Kateřina ze Saturnina, jistě by uslyšel přísloví, že „panská láska po zajících skáče“. Pak by se třeba trochu zdráhal a nemusel by zveřejnit dopis, v němž se vypisuje ze svého zklamání nad postojem pana presidenta vůči umělcům a podnikatelům v této nelehké době. (zde).

Pan Miloš Zeman se nemění. Je stále stejný, pro jedny bodrý muž, který svými bonmoty trefně komentuje současnou situaci v našem státě a je pevnou hrází vůči migrantům a Drahošovi (cituji předvolební plakát). Část občanů považuje za neschopné jedince, u nichž bude jen dobře, že je postihne krach jejich firem. (to, že krach firmy je způsoben nikoli neschopností podnikatele, ale nařízením státu o uzavření jeho provozovny či podniku, je již mimo rozlišovací schopnost pana presidenta). Jistě jeho voliči najdou přehršel důvodů, proč stále budou živit svou náklonnost.

Pro jinou část obyvatel jde o jedince, který se do své funkce prolhal, který se spřáhl s mafiánskými strukturami (František Mrázek a jeho přátelství s panem Šloufem, tehdejším poradcem dnešní hlavy státu), který je veden osobní antipatií vůči svým protivníkům, který úspěšně zlikvidoval svou mateřskou stranu a který považuje každého svého kritika za blbečka.

Pan Daniel Hůlka prozřel, vrací metál a končí kamarádství. Těžko říci, jestli jej budou následovat i jemu podobní (namátkou Helena Vondráčková, Jarek Nohavica a další). Možná se však dočkáme – dle posledního podařeného bonmotu pana Zemana –, že zmínění umělci v době hladu vytvoří cosi skvělého, geniálního v naší umělecké sféře, co nás všechny obohatí. Cosi mi však říká, že pan Daniel Hůlka to nejspíše nebude.