Často se říká, že v době krizí se národ semkne. Je tomu tak opravdu? Nebo se nám to jen zdá, protože si to přejeme, ale ve skutečnosti je koronavirová krize jen dalším stupněm na cestě k rozdělování společnosti? Držíme při sobě a jsme jen svědky nekázně a politováníhodného počínání jednotlivců? Těžká odpověď.

Je dost důvodů, abychom se mohli pochválit. Lidé šijí roušky i pro sousedy a pro potřebné, mnoho dobrovolníků pomáhá, kde to je zapotřebí. A mnohde se našlo i ubytování pro bezdomovce, doufejme, že nejen proto, že jako nakažení jsou nebezpeční svému okolí. A také požadavku na povinné nošení roušek jsme vyhověli lépe, než by našemu švejkovskému pojetí platných vládních nařízení odpovídalo. Snad jsme si to přes Velikonoce nepokazili…

Přesto vzniká nepříjemný dojem, že to, co je pro lidi dobré, je jen dočasné. Zlepšilo se podstatně životní prostředí, snížily se škodlivé emise v ovzduší, letadla jsou na letištích a ne ve vzduchu, víkendové nájezdy a bezbřehý turismus ničící města a mnoho dalšího zmizely, byty jsou náhle i za přijatelné ceny k dispozici nájemníkům, a nikoliv jen jako hotelové pokoje pro turisty. Nádherné, ale dočasné. Za chvíli to bude naopak: vrátí se smog, emise a devastující masivní turismus, letadla budou křižovat oblohu a byty budou zase spíše pro turisty a bohaté.

A zdraví bezdomovci budou zase bezdomovci. Budeme to považovat za normální. A opravdu to tak normální bude?

Mnozí z těch, kteří dávají přednost „zelenému“ řešení současných problémů světa, se domnívají, že přijetí sebeomezujících opatření může být využito k dalším změnám v chování naší civilizace. Nezdá se mi, že by taková opatření získala potřebnou podporu.

Problém totiž nastane v okamžiku, když se hlouběji zamyslíme nad reakcí na mimořádná opatření, která vláda přijala v souvislosti s krizí. Zřetelně se, podle mého názoru, ukázalo, že naše představa o tom, na co máme skutečné a vymahatelné právo a co jsou jen naše zbožná a jistě i oprávněná přání, se často až nebezpečně rozchází se stavem společnosti.

Britský filozof Mark Fischer kdysi napsal, že být o něčem přesvědčen je forma útlaku a končívá to gulagy. Zdál se mi tento výrok příliš přísný, ale jen do doby, kdy jsem se setkal s reakcí sice menšinové, ale hlasité části společnosti na některá mimořádná vládní opatření. Představou o svých individuálních právech jsme si totiž příliš jisti. Považujeme právě toto za projev demokracie a právního státu, ale je otázkou, zda nejde ve skutečnosti o tikající časovanou bombu, která se nám jako celému lidskému rodu nemusí vyplatit. Lidé tisíce let přežili jen proto, že vždy, když bylo zapotřebí, dali přednost společným zájmům skupiny, rodu před zájmy individuálními. A naše dnešní krize, myslím, ukázala, že si situaci ještě zcela neuvědomujeme. Katolická církev řeší – třeba ohledně Velikonoc – situace, do nichž se nedostala za celou dobu své dvoutisícileté existence, vláda řeší situaci, která mimo válečný stav snad nemá obdoby. A přesto slyším a čtu obavy, abychom se „ráno neprobudili v diktatuře“. Dotčenost některých občanů ohledně zásahu do jejich soukromých práv se mi zdá neodpovídající současné době.

Nejde mi v této chvíli o to, zda má pravdu významný advokát, který mi napsal, že „pokud si pohrajeme jak s mezinárodními úmluvami a pakty, tak s naší Listinou, tak docela pevně vyargumentujeme, že plošný zákaz je složitě obhajitelný“. Jde mi o to, zda jsme ochotni připustit, že individuální práva mohou být v určité chvíli pro dobro společnosti považována jen za možnost, která nemusí být nutně naplněna. Ale nejen to.

Budeme-li při výkladu práva a dalším „pohrávání si“ s kdejakými dokumenty tvrdit, že sice každý má téměř na všechno právo, ale tato práva lze omezovat „testy proporcionality“, a dalším kritériem, nebude mít nikdo jistotu, jak to s jeho právy vlastně je, a právo se tak stane nikoliv pouze složitě seznatelné, jako je tomu dnes, ale zcela nesrozumitelné. Není to pouhé slovíčkaření, ale jen důsledek dlouhodobě pociťované inflace lidských práv, kterou se takto pokoušíme, v době nejméně vhodné, řešit.

Rozhodně apriorně a nekriticky nefandím vládě. Aktuálně ji nyní upozorňuji např. na to, že její příprava stavebního zákona je téměř skandální, ale jsem přesvědčen, že její „složitě obhajitelná“ opatření byla a jsou namístě.

Když jsem odmítl „šetřit“ ministra zdravotnictví a položil mu otázky, proč přijal některá opatření ohledně přítomnosti otců u porodu, zda před tím provedl „test přiměřenosti“ a nezvažoval i jiné možnosti, protože odpovědi na tyto otázky jsem znal už předem, projevila část veřejnosti svůj nesouhlas způsobem, který lze směle nazvat nenávistným.

Zdaleka se sice nevyčerpala moje trpělivost a respekt k odlišným názorům, nicméně s odpovědí na otázku, zda současná krize je či není promarněnou příležitostí k občanskému sebeuvědomění, bych zatím posečkal…

Právo, 14.4.2020

Převzato z blogu autora s jeho souhlasem

Autor je ombudsman