aneb Hlavně být politicky korektní

Stereotyp nebo také společenský stereotyp je ve slovníku wikipedie popsán jako typizovaný, běžně opakovaný a zjednodušený soubor představ. Pro stereotyp je typické nerozlišené a paušální přisuzování určitých rysů a vlastností všem členům dané skupiny bez rozlišení.

Televizní pořad „Bořiči mýtů“ můžeme popsat také tak, že vyvrací některé stereotypy. O co v něm jde? Dva týpci Adam Savage a Jamie Hyneman se snaží svými pokusy vyvrátit mýty a pověry. Typickou takovou situací je nekonečná debata o tom, jestli chleba spadne na zem vždy namazanou stranou. Oba chlápci provádějí svoje kousky tak dlouho, dokud mýtus buď zboří či se potvrdí, čímž pak už nejde o mýtus. Autorům pořadu bych dal námět na průzkum jedné situace, která se mi s železnou pravidelností opakuje a to, že se v pračce ztratí vždy jen jedna ponožka z páru. Ale neviděl jsem všechny díly, takže možná už existuje odpověď na tuto záhadu.

No a pak tady máme bořiče stereotypů. Ti sice svou činnost neprovádějí na principu pokusů, které natáčejí na kameru, ale o to intenzivněji výsledky svých myšlenkových pochodů trousí do společnosti. Právě s těmito bořiči, kteří nás obšťastňují svými výklady údajně zjednodušených a povrchních představ, se v poslední době roztrhl pytel. Před několika týdny to byla skupina feministek včele s režisérem Vítem Klusákem, kteří se pustili do odborného rozboru básničky Jiřího Žáčka v čítankách pro 2. ročník „Maminka“. Svými postoji chtěli upozornit na genderový stereotyp vnímání holky, jako budoucí matky. Rozbor dvou veršů bez kontextu celého textu před i po, bez ohledu na fakt, že nejde o faktografii, ale uměleckou tvorbu. Závěry ale byly dalekosáhlé a debata široká. Nejkorektnější zřejmě bude pojem rodič či plodič. Koneckonců se to krásně rýmuje. Před několika dny to zase bylo doporučení Britské lékařské asociace, aby se s respektem například vůči transsexuálům neříkalo těhotná matka, nýbrž neutrálně a genderově vyváženě těhotný člověk. A například o unisex toaletách se debatuje roky a už to ani nikomu nepřijde jako něco mimořádného.

Ano, někdy je třeba volit pojmosloví citlivě. Například při popisu člověka s handicapem nejde o invalidu nebo tělesně vadného (mimochodem název výrobního družstva DRUTĚVA vznikl souborem slov družstvo tělesně vadných), ale osobu se zdravotním postižením. Nicméně žena vždy bude ženou, muž mužem, jakkoliv se všichni zřejmě shodneme na tom, že vždy jde o člověka.

Z výše uvedeného mám pocit, že se za bořením stereotypů schovává někdy až absurdní politická korektnost, která se zdravým selským rozumem a rozbíjením skutečně nebezpečných stereotypů, nemá nic společného. Co lze očekávat do budoucna? Budu moci podržet ženě dveře, pustit ji sednout, pomoci ji do kabátu, aniž by to někoho z kolemjdoucích bořičů stereotypů neurazilo? Podstatné přece je, že v dnešní svobodné společnosti si může každý splnit svoje přání, jakkoliv to může někomu připadat bizarní. Z toho ovšem neplyne, že na povel začneme žít uniformní, unifikovaný, tedy jakýsi neutrální život, kde vlastně nic neplatí.

Co je na celé věci zvláštní, že tito bořiči mají tak velký prostor v médiích, čímž logicky a přirozeně vyvolají reakci nás ostatních, kterým absurdnost jejich postoje není lhostejná.

Novinky.cz, 7.2.2017