Rok 1946 sice nemáme, ale většinovou volební většinu komunistů ano. Je sice pravda, že dnes není tak radikální jako po válce, snaží se maskovat sociálním a demokratickým cítěním, ale ve své podstatě se její myšlení nezměnilo ani za mák. Fašisty a buržousty jen nahradili v její rétorice pravičáci a paraziti, kteří krátí daňové odvody státu.

Je mi velmi smutno, když ještě dnes musím číst a poslouchat zcela vážně míněné názory lidí, kteří jsou skálopevně přesvědčení o tom, že čím více produktivní obyvatelstvo okradou, znásilní jejich svobody a práva státním dirigismem a předají veškeré rozhodovací pravomoci bandě demagogicky blábolících panáků, tím více bude na světě spravedlnosti, demokracie, prosperity, sociálních jistot a lidské solidarity či vzájemného porozumění.

Toto zásadní nepochopení principů fungování svodobné lidské společnosti, "objevené" pro méně přemýšlivé proletáře ve fantasmagorických bludech Karla Marxe a jeho následníků, je paradoxně již několik dlouhých desetiletí určujícím prvkem řízení "sociálního státu blahobytu", určujícím prvkem volebních kampaní, určujícím pohledem na "kvalitu" života obyčejného člověka.

Racionálně uvažující osobnost by si nikdy nepomyslela, že někdo může věřit tezím o hodném soudruhovi, který pomocí komand policistů, finančních drábů a zákony posvěceného státního terorismu stvoří prosperující stát rovných příležitostí, sociální spravedlnosti a spokojených svobodných občanů, a že mu k tomu bude stačit jen pár populistických frází o tom, jak jsou ti úspěšnější, pracovitější a odvážnější prapodivně nezávislí, určitě podvodně zbohatlí, asociální či opovrhující poctivou fyzickou prací. Stačí jim prý jen řádně přistřihnout křidýlka financí a osobních svobod a nastane bolševický ráj. Zdaníme, přerozdělíme, utáhneme šrouby.

Ačkoliv se to jeví jako nemožné, tento program dnes vyhrává volby na celé čáře. Lidé se jako ovce dobrovolně vrací do komunistické ohrady, neboť jim bylo řečeno, že kapitalismus selhal, okradl je a volný trh nefunguje. Vystrašené stádo, pomalu se bojící i samostatně vykonávat tělesné potřeby, po žebrácku natahuje ruce k "milosrdné" ruce státu a jeho jistotách v podobě třeba jen kbelíku smradlavých, ale každodenních pomejí k večeři.

Tak si může dovolit kdejaký zakuklený bolševik plácat na volebních shromážděních nesmysly o prodanění či proinvestování se pomocí těchto nakradených peněz k prosperitě, estébácký fízl kázat o morálce a svobodě, sociální inženýr marxistické ekonomie poučovat o zhovadilosti neregulovaného trhu či korupční zloděj chtít chytat stejně zkorumpovaného zloděje. A elektorát na to stále a více slyší. Proč? V čem je hlavní chyba?

Že by demokratická volební většina jen nepostřehla nový kabát starých bolševických praktiků v mnoha kandidujících partajích, či je to jen prostá připodělanost, závist a inteligenční sociální deficit se ztrátou osobní hrdosti vnucený mainstreamovou propagandou poslušným eurosocialistickým otrokům?