Korupce je všude tam, kde bují, pokládána za jev mimořádně zhoubný. Není pochyb o tom, že degraduje podnikatelské prostředí a podkopává vládu práva. Vede i k nežádoucímu přesměrování veřejných výdajů. Třeba od školství a vzdělání ke stavebnictví a obraně, kde se rozdělují mnohem „zajímavější“ veřejné peníze, až příliš často bez důslednější kontroly.

Česká republika je na tom s korupcí v rámci Evropské unie skoro nejhůř, neliší se však příliš od ostatních postkomunistických zemí. Ne proto, jak tvrdí Jiří Paroubek, že by příčinou všeho zla byly ekonomická transformace a privatizace v těchto zemích. Převod rozsáhlého státního majetku na jiné subjekty byl jistě někdy doprovázen nectnostmi včetně korupce; její hlavní příčinou však nebyl a není už proto, že jde vždy o proces v zásadě jednorázový a neopakovatelný.

Systémovou příčinu korupce popsal nositel Nobelovy ceny za ekonomii Gary Becker lapidárně: “Zrušíte-li stát, zrušíte i korupci.” Čím méně státního zasahování, tím méně prostoru pro korupci. Z toho ovšem plyne, že účinná dlouhodobá strategie nemůže být snůškou siláckých gest a jednorázových kroků - musí, stejně jako korupce sama, být komplexní a mnohostranná.

Praktických příkladů nevhodného státního zasahování je mnoho: přespříliš regulací a povolení, vysoké zdanění, nepřehledný a složitý daňový systém i další zákony, velká míra přerozdělování, to vše mající za následek překotný růst počtu úředníků a (v důsledku) pokles jejich platů. Ale třeba i rozhodnutí týkající se zahraničních investorů, jimž jsou poskytovány výhody na úkor domácích podnikatelů.

To vše jsou typické příklady okolností vedoucích ke korupci. Nelze je nikdy zcela odstranit, jako ani korupci samu. Chybně pojatý “boj proti korupci” může naopak způsobit mnohem více škody než užitku. To platí pro “řešení” nabízené socialistickou vládou, spočívající v systému represí založených na presumpci viny. Odtud vede cesta jen k policejnímu státu a diktátorské svévoli – není ostatně náhoda, že řada diktátorů zdůvodňovala usurpování moci právě nutností “boje proti korupci”.

Dobrými příklady úspěchu v boji s korupcí jsou naopak třeba Hongkong nebo Singapur. Kouzelným zaklínadlem je tu „malý stát“ – v tomto případě i fakticky, ale hlavně složitostí – tyto dvě země vévodí také světovým žebříčkům ekonomické svobody a efektivity státního aparátu. A možná proto, že úředníci občanům neotravují život, vykazují i nejvyšší střední délku života na světě.

Tyto příklady ukazují, že korupce může být úspěšně omezována jen tou vládou, která je ochotna vzdát se významné části rozhodovacích pravomocí. Toho etatistická socialistická levice (na rozdíl třeba od britských labouristů) ovšem schopna není, a tak jí nezbývá než uchylovat se k potěmkinovým vesnicím dalších kontrolních výborů a exemplární represe.

Pravice nabízí recept odlišný, založený namísto v tišení bolesti na léčení skutečných příčin. Nepředstírá, že zkorumpovaná garnitura bude rázem nahrazena novou, ideální a bezchybnou. Naděje, kterou slibuje, spočívá v něčem jiném: že si potenciálně stejně omylná vláda programově – jako vedlejší, ale zamýšlený efekt reformního koktejlu – vytkne za cíl omezení vlastních pravomocí. A tím i postupné vypouštění korupčního rybníku.