Když mají děti v základní škole vyřešit úkol, zadání má zpravidla zjednodušenou podobu, aby se žáci cvičili v logice. Například: „Chlapec šel ven a koupil šest jablek. Když přišel domů, měl jen dvě. Kolik jich po cestě ztratil?“ Mezi přijatelné odpovědi patří: žádné, tři, šest a dvě.

Zdůvodnění je následující: Žádné, protože mu je ukradli. Tři, protože po cestě jedno snědl. Šest, protože jablka byla shnilá a nedala se jíst. Dvě, protože je chlapec koupil s padesátiprocentní slevou. Žádné, protože jablka nebyla ztracena, ale recyklována.

Logicky přijatelná odpověď zní jednoznačně čtyři. Tuto odpověď ale můžeme považovat za nejméně informativní, a proto nejhorší. Všechny ostatní odpovědi prozrazují o dotyčném chlapci i žáku, který odpovídá, mnohem víc, než tato banální odpověď.

Bohužel často uvažujeme podobně jako ten, kdo odpovídá čtyři, upozorňuje Nilton Bonder, i když jsme již dávno opustili základní školu. Když například přijdeme o nějaké peníze, hned si připomeneme, že jsme na ničem jiném hodně vydělali, aniž se ptáme, jakou jsme učinili chybu. Nebo když nám někdo něco vytkne, v hlavě si hned řekneme, kdo se zachoval ještě hůře. Jenže výsledek našeho myšlení nás k pravdě nepřivede, spíš ji zakrývá, a proto je nebezpečný. Na tento příklad jsem si vzpomněl v minulých dnech hned třikrát.

Zaprvé, když Václav Havel v rozhovoru pro Bloomberg kritizoval u nás korupci na nejvyšších místech a konstatoval, že „neexistují zákony, které se nedají nějakým způsobem obejít. A novináři v MfD okamžitě napsali, že jsme na tom opravdu neslavně a podle korupčního žebříčku Transparency International jsme loni skončili na 45. místě, společně s jihoasijským Bhútánem. Ale aby nám to nebylo snad líto, hned dodali: ale Maďarsko je na 47. místě, Slovensko na 52. a Polsko na 58., tedy jsou na tom ještě hůře. Jenže důležitá informace je přece jiná: V rámci evropské "sedmadvacítky" nám patří až osmnáctá příčka: jsme tedy v té horší půlce a o tom tam nebyla ani zmínka.

Zadruhé, když 18. června Josef Chuchma v Kavárně - on line napsal: „Bělohradského teze z Nečitelné země vzápětí na blogu na Aktuálně. cz rozvedl publicista a spisovatel Karel Hvížďala. Problém dle něho netkví „jen v existenci samotného morálního kýče, ale v možnostech, který mu s tak neuvěřitelnou snadností poskytujeme k šíření v naší neúplné a poškozené mediální krajině, kde počítače i připojení k internetu jsou doposud vinou politiků zatím velmi drahé: nepovolili konkurenci.“ Počítače jsou vinou politiků drahé? S takovou hloupostí nelze ani polemizovat. Na zjištění skutečného stavu v nabídce počítačů a připojení stačí pár minut brouzdání po internetu.”

Jenže to platí pouze v malém českém kontextu. Naopak stačí o stejném problému hovořit třeba s planning directorem ve společnosti Ogilvy CEE Josefem Havelkou, který se pohybuje ve světovém kontextu, a zjistíte něco jiného: “V prvé řadě selhává česká politika, protože jde v případě internetu o regulaci. V Německu a jinde šly ceny dolů v ten moment, kdy přišli na trh takzvaní virtuální operátoři. Teprve až je sem politici pustí, tak tyto nesmyslné ceny půjdou rychle dolů. Až si budete moci SIM-kartu koupit v každé trafice či v Tescu, bude s touto cenovou politikou konec. Zatím to sem ale nepouští. Dokud někdo nenařídí: Chlapci konec, do 15. října sem musíte virtuální operátory pustit, vypíše se tendr, přihlásí se deset zájemců, pět jich vyberete, bude stále všechno drahé.“

A konečně 29. června tomu bude dvacet let, co v Československu byl zveřejněn protest s názvem Několik vět, který měl sedm bodů a požadoval mimo jiné propuštění politických vězňů, svobodu shromažďování, konec cenzury, svobodnou diskusi atd. Na podzim roku 1989, kdy již bylo v Polsku po prvních svobodných volbách (uskutečnily se 3. června) a vycházely tam necenzurované noviny Gazeta Wyborcza, kdy Němci z bývalé NDR odjeli svobodně z Maďarska do Německé spolkové republiky. Tento protest požadující samozřejmosti podepsalo asi 40 000 lidí a už teď občas čteme, jaký to byl masový protest!

Jenže otázky, které bychom si místo hlasitých pochvalných slov po dvaceti letech měli klást, abychom zjistili, jací jsme, znějí jinak: Nebylo to v tu dobu a v kontextu střední Evropy příliš málo, když již bylo jasné, že režim padne? A proč vůbec u nás padnul totalitní režim tak pozdě: později to snad už ani nešlo? Nejsou kořeny i dnešního marasmu právě v tom, jak jsme byli tehdy nestateční? Ztratili jsme doopravdy schopnost vnímat sami sebe v širším, tedy pravdivějším kontextu?

Budeme-li jen oslavovat výročí, nic se o sobě nedozvíme. Budeme se chovat jako žák v základní škole, který měl vyřešit příklad s jablky a zvolil si tu nejbanálnější odpověď.

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)
Autor je novinář a spisovatel