Svoboda vyjadřovat se bez strachu s tolerancí pro odporující si hlediska je tím, čím je spojena různorodost v demokratických společnostech. Ve Spojených státech je tato svoboda chráněna Ústavou, s pouze velmi specifickými omezeními, z nichž klíčová byla ustanovena v roce 1969 na základě zásadního rozsudku Nejvyššího soudu v případě Brandenburg v. Ohio. Podle tohoto rozsudku nemůže být pobuřování penalizováno, pokud není „zaměřeno na podněcování nebo vyvolání bezprostředního nezákonného jednání a je pravděpodobné, že takové jednání podnítí nebo vyvolá“.

Diskuse o hranicích svobody projevu patří mezi ty, které nadále vyvolávají kontroverze jak v USA, tak v zahraničí. V podstatě se soustředí na to, do jaké míry daná země souhlasí s americkým zakladatelem a čtvrtým prezidentem Jamesem Madisonem, který řekl: „Člověk je majitelem svých názorů a má svobodu je komunikovat.“

Britsko-indický spisovatel Salman Rushdie (jehož kniha Satanské verše podnítila íránského ajatolláha Rúholláha Chomejního, aby vydal fatwu nařizující muslimům, aby jej zabili) se jasně drží Madisonova pohledu. V posledních třiceti letech od vydání knihy Rushdie varuje před nebezpečím omezování svobody projevu. Nejen, že stále připomíná vlastní masovou vraždu členů redakce pařížského časopisu Charlie Hebdo radikálními islamisty, ale také kritizuje západní univerzity, které cenzurují a zakazují řečníky, s jejichž názory nesouhlasí. „Je to nesmysl, který je třeba prohlásit za nesmysl a důsledně zavrhnout, a to co nejdříve,“ řekl v roce 2015, když přijímal cenu za celoživotní přínos od deníku Chicago Tribune.

Organizace islámské spolupráce (Organisation of Islamic Cooperation, OIC),kterou tvoří 57 států s muslimskými většinami (56 plus „Palestina“) s tím nesouhlasí. Ve své osmé zprávě o islamofobii uvádí: „... existuje potřeba... pracovat s médii pro podporu pochopení odpovědného používání svobody projevu... [a] potřeba dát médiím odpovědnost za udržování nenávistných projevů a extremismu.“ Mediální strategie OIS v boji proti islamofobii a její implementační mechanismy popisuje jednu část své strategie jako:

„Vyzvat pracovníky z oblasti médií, aby rozvíjeli, formulovali a uplatňovali dobrovolné kodexy jednání proti islamofobii. OIC a její členské státy by měly hlasitě upozorňovat pracovníky z oblasti médií, aby využívali moc, kterou mají, zodpovědně skrze výstižné podávání zpráv...“

Co se ovšem stane, pokud by tyto dva požadavky – výstižné podávání zpráv a potírání islamofobie - byly ve vzájemném rozporu?

Bohužel, mnoho západních médií přistupuje na tyto požadavky, a to buď proto, že souhlasí s tím, že kritika vůči radikálním muslimům představuje „islamofobii“, nebo ze strachu, že by z ní byla obviněna sama tato média. Gigant sociálních médií Facebook například často používá výběrovou definici „nenávistné řeči“, která ospravedlňuje cenzuru některých stránek a příspěvků.

České republice, jejíž Senát v roce 2009 zakázal vystoupení nizozemského politika Geerta Wilderse ve svých prostorách, tak není cizí nátlak aplikovaný radikálními islamisty cenzurovat cokoli, co někdo považuje za urážlivé. V dubnu knihkupectví Karolinum v Praze zastavilo propagaci bestselleru Prolomení hradeb o migrační krizi. V červnu Regionální vědecká knihovna zrušila diskusi s autorem této knihy, sociologem dr. Petrem Hamplem, na základě toho, že: „Obsah knihy a názory... se neslučují s názory zastávanými knihovnou.“

Zní to jako špatný vtip, když si uvědomíme, že zesnulý čínský disident a nositel Nobelovy ceny míru Liou Siao-po autor Charty 08 (která byla inspirována československou Chartou 77) řekl: „Svoboda projevu je základem lidských práv, kořenem lidské přirozenosti a matkou pravdy. Zabít svobodu projevu je urážkou lidských práv, dušením lidské přirozenosti a potlačováním pravdy.“

Ve své eseji z roku 1978 "Moc bezmocných“ Václav Havel, disident a pozdější prezident České republiky, napsal:

„Člověk... nemusí přijmout lež. Stačí, že přijal život s ní a v ní. Už tím totiž stvrzuje systém, naplňuje ho, dělá ho, je jím... Ideologie – jako onen ‚alibistický‘ most mezi systémem a člověkem – zakrývá propast mezi intencemi systému a intencemi života; předstírá, že nároky systému vyplývají z potřeb života; je to jakýsi svět ‚zdání‘, který je vydáván za skutečnost.“

To, za co Václav Havel bojoval jako disident, byla společnost založená na kritickém myšlení a svobodě projevu. To, že tyto hodnoty byly zavrhovány a narušovány totalitními režimy, může dávat smysl. Ale je zneklidňující, pokud by se některé společnosti Západu rozhodly tyto hodnoty zatratit. Faktem je, že kde končí svoboda projevu, končí Západ také.

Zesnulý americký architekt a filosof Buckminster Fuller to shrnul takto:

„Existuje více poznání, že se nyní věci mění, ale ne díky politickému pokroku. Je to prostě výsledek informací, které máme. Naše přežití nezávisí na politických či ekonomických systémech. Závisí na odvaze jednotlivce mluvit pravdu a říkat ji láskyplně a nedestruktivně. Říkat, co skutečně víte a cítíte, je pravdou ve všech ohledech... Musíte přezkoumat každé slovo a zeptat se: ‚Je to správné slovo?‘ - celistvost a odvaha jednotlivce hovořit svou vlastní pravdu a nejít s davem, aniž by ostatní byli ignorováni. Po nějaké době, pokud to lidé budou dělat, pak všichni začnou jít správným směrem.“

Následujícím slovům o svobodě připisovaným zesnulému Milošovi Formanovi, česko-americkému režisérovi filmů Vlasy, Lid versus Larry Flynt, Amadeus a Přelet nad kukaččím hnízdem, by tak měla následující generace věnovat pozornost:

„Protože pokud byste žili jako já, několik let v nacistické totalitě a pak 20 let v komunistické totalitě, určitě byste si uvědomili, jak drahocenná svoboda je a jak je snadné svobodu ztratit.“

„... tím základním kamenem demokracie je svobodný tisk - to je ten základní kámen.“

Josef Zbořil, Ph.D., je český bloger obhajující „SMART trvale udržitelný svobodný rozvoj společnosti s občanstvím 4.0