Málo lidí udělalo pro českou kulturu v odporné době normalizace tolik, jako Karel Srp a Jazzová sekce. To by samo o sobě stačilo na krabici vyznamenání.

Rozpadla se však nečekaně sama a pouze z osobních důvodů už po návratu otce zakladatele Karla Srpa z vězení. Po listopadu 89 chtěl udržet paměť o jejím zázraku. Jenomže už o ni nikdo moc nestál, a ani jeho velmi zajímavá kniha masy čtenářů nenašla. Najednou byl sám - tak jako spousta bývalých disidentů či politických vězňů v nové době. Minulé utrpení není automatickou poukázkou na funkce, oslavnou úctu či doživotní odměny. Není ani lidsky možné žít dalších padesát let z toho, že jsem kdysi byl odvážný a na chvíli snad i vlivný. Karlu Srpovi to ocenění, bohužel, chybělo a zatrpkl. Marně se pokoušel o kariéru v politice. Zatrpkl o to víc a nakonec se přitulil ke zkorumpované politické partě kolem Miloše Zemana.

Stalo se to nejhorší z možného – převzal jejich pohled na svět a jejich způsob bolševické komunikace. Pravda najednou není důležitá, neboť realitu snadněji než fakta přece vytvářejí urážky a vyhrožování všem, kdo nesouhlasí. Přesně takhle ale fungovali ti, proti kterým jsme kdysi stáli. Slušný člověk a demokrat přece nikdy nemůže veřejně říci o jiných: „Jsou to kariéristé. Jenže my na ně budeme pořád dohlížet. Ať si z nás nechtějí udělat nepřátele nebo my je tak rozmázneme od Pitharta až já nevím kam. Nebudeme si brát servítky. Máme tu materiály proti každému a pro každého. Nejsme Ústav pro studium totalitních režimů.“

Tento autentický výrok Karla Srpa je výkřik totalitního blábolu. Nebezpečný a nelidsky neslušný. Karel Srp se v roce 2017 chlubí, že nějak shromáždil estébáckou špínu “proti každému a pro každého”. A ještě si dovoluje vyhrožovat, že ji použije. Strašné, kam až zašel člověk, který dokázal tisícům lidí v hrozné době neslušnosti vnukat naději.

Byla to hrozná doba, která nutila i skvělé lidi dělat často podivné a bolavé kompromisy. Zapírat je je nesmysl. Osvobozuje jenom pravda, protože jenom ona může umožnit vysvětlení, soucit, pochopení a odpuštění. Nikdo není dokonalý, ale jen těm pravdomluvným může být odpuštěno. Sto padesát jedna registrovaných schůzek a dvě stě dvacet písemných zpráv pro StB se nedá zapřít. Snad by se daly vysvětlit nutností hledání menšího zla. Dokážu si představit i tragickou volbu mezi ochranou jedněch za cenu udávání jiných, už stejně ztracených. Zní to nepředstavitelně, ale kdo v tom mlýnu někdy byl, ví, o čem je řeč. Ale to by Karel Srp musel chtít pravdu. Mluvit pravdu a bránit pravdu.

Jestli má ve své bolesti a zlobě ještě kousek lidskosti, měl by předat všechny ty dokumenty historikům a příslušným institucím podle archívního zákona. On sám nemá v Etické komisi co dělat. Je neskonale smutné, nebo spíše tragikomické, že kdysi tak odvážný Karel Srp nevidí, že pro Miloše Zemana je jenom dalším tupým nástrojem k rozvracení společnosti.