Oprávnění privatizace obecních bytů za nižší než tržní ceny plyne z toho, že v Česku se během totality nevyplácely tržní mzdy. Toto a i jiná "nedorozumění" musí česká exekutiva Evropské komisi vysvětlit a dojít k rozumnému výsledku.

Během léta 2005 vešla ve známost dřívější upozornění Ministerstva pro místní rozvoj (MMR), že od vstupu do EU může Evropská komise považovat privatizaci obecních bytů pod tržní cenou za poskytnutí veřejné podpory, které je v rozporu s články 87 až 89 Smlouvy o založení Evropských společenství. Důvodem má být, že privatizující bytová družstva považuje za podnikatelské subjekty a privatizaci jim pak za diskriminaci jiných podnikatelů.

Z politiků jsem zaznamenal pouze článek poslance Miroslava Beneše (ODS), který snesl několik pragmatických argumentů pro privatizaci a vyžadoval akci vlády proti přezíravému Bruselu.

Podle všech vyjádření MMR se toto k věci staví nesmírně odevzdaně a snaží se vykličkovat přes prodeje bytů jednotlivcům. To však obcím nechá rozdrobené vlastnictví nekoupených bytů po různých domech, tedy stav pro správu horší, než je nyní, a proto obce od privatizace demotivující.

Ve svém předchozím článku Jiný pohled na regulaci nájemného jsem argumentoval, že hlavním důvodem dodnes pokrouceného trhu s byty byla politika bydlení za totality. Jestliže se, bohužel až dnes, prodávají byty existujícím nájemníkům se slevou, je to především proto, že za komunismu vesměs neměli šanci vytvořit si z tabulkových platů úspory nebo formálně vlastní bydlení vůbec získat. Nejsou zvýhodněni, pouze obec vrací to, co socialistický stát nikdy nevyplatil na mzdách jim, nebo jejich předkům, po kterých byt "zdědili".

Ani tento systém není pochopitelně ideální - nájemníci z restituovaných domů přichází zkrátka, podobně jako mezitím dorostlá mladá generace. Prodeje nerespektují individuální sociální situaci kupujících, ale aktuální obsazenost bytu. Zamrznutí v bytech, spolu se zákony o přechodu jejich užívání, však znamenají, že většina bytů stále má určitou historii k roku 1989 a rozložení šance privatizace je ve společnosti poměrně rovnoměrné. Zprivatizované byty se konečně stávají součástí oficiálního trhu, nájemního i vlastnického, vlastníci mají motivaci k jejich efektivní údržbě, peníze z výnosů privatizace jdou (aspoň teoreticky) ve prospěch celé obce.

O privatizaci do rukou stávajících nájemníků myslím proto stojí usilovat z důvodů obecné spravedlnosti, z důvodů ekonomických, politických a nakonec i sociálních.

Pozornost si zasluhuje samotné znění dotyčné smlouvy. V prvním odstavci článku 87 se vyžaduje, aby neslučitelná podpora ovlivňovala obchod mezi členskými státy. Je tedy sporné, zda privatizace bytů vůbec právně spadá do tohoto obchodu a pokud ano, zda tedy českým občanům neměl někdo před vstupem do EU včas sdělit, že i existující české byty budou předmětem obchodu zahraničních společností, ze zemí s pětkrát vyšší kupní silou, než je v ČR, ale i tuzemských firem, spekulujících v nemovitostech. Dále se požaduje podpora "podniků". I zde je sporné, zda bytové družstvo, které má rozhodně blíže ke kondominiu než k obchodní společnosti, právně odpovídá pojmu podnik v uvedené smlouvě.

Shodné potíže se zanedbanými bytovým fondem a nefunkčním trhem měly či dosud mají všechny postkomunistické státy. Do rukou družstev nájemníků za zvýhodněnou cenu se privatizovaly byty dokonce i v tržním Německu po sjednocení, na území bývalého NDR včetně Východního Berlína!

Podle druhého odstavce písmena c) má Německo ovšem výslovně uvedenou výjimku, neboť za "slučitelné se společným trhem se považují podpory v oblastech Německa postižených rozdělením, pokud jsou potřebné k vyrovnání hospodářských nevýhod způsobených tímto rozdělením".

Takovou výjimku Česku v předvstupních jednáních nikdo nevyjednal, nicméně třetí odstavec, písm. b) připouští možnost výjimky tím, že "za slučitelné se společným trhem mohou být považovány podpory, které mají napravit vážnou poruchu v hospodářství některého členského státu". Tento odstavec by rozhodně měl být aplikovatelný na případ Česka (ale i Slovenska, Polska aj. států) a jeho trhu s byty. Podle právní zásady, že podobné kauzy mají být rozhodovány obdobně, by i podle příkladu Německa měla být připuštěna možnost uvážlivé privatizace nájemníkům, za podmínek určených samosprávami, které znají místní situaci zpravidla vždy nejlépe.

Jednání s Komisí však jen těžko může mít úspěch z roviny odboru MMR, jeho náměstka, nebo jednotlivých obcí. Je docela pochopitelné, že historické nuance ekonomiky východoevropského bydlení budou mimo běžnou zkušenost i představivost bruselských úředníků i západoevropských komisařů.

Jakékoliv jednání tohoto druhu musí vést s Komisí tedy přímo vláda a případně se přitom koordinovat i s jinými vládami, zejména z čerstvých členských zemí. Určitý druh veřejné podpory může výslovně schválit Rada ministrů. Buďto kvalifikovanou většinou, činí-li tak na návrh Komise, nebo jednomyslně, jedná-li se o (Komisí nepodporovaný) návrh od členského státu.

---

Pozn. autora: tento a tematicky předchozí článek byly oba dopsány k 14.9.2005 a poskytnuty ke zvážení Hospodářským novinám pro otisknutí s tím, že budu srozuměn i s případem, pokud si vyberou pouze jeden z nich. První byl odmítnut s odůvodněním malé čtenářské přístupnosti, tento druhý s poukazem na neaktuálnost (sic) tématu.

Záhy poté vyšel na přelomu září/říjen článek "Sto tisíc eur a dost" (probírající téma nedovolených podpor EU a s tím související neprivatizace českých bytů) v sesterské tiskovině stejného nakladatelství, pročež jsem tento článek zaslal již druhé redakci. Ta vcelku logicky nenamítala neaktuálnost a naopak jej považovala za zajímavý. Nicméně si pro zvýšení atraktivity i objektivity chtěla vyžádat reakci od MMR a oba názory otisknout současně. Protitext však neměl dorazit ani po dvou měsících, takže článek nakonec vyšel samostatně ve vánočním dvojčísle časopisu Ekonom (51-52) v rubrice dopisových reakcí.

E-mail na autora