Už dávno jsem nad rozhovory v českém tisku zlomil hůl. Ale po tom, který byl ke čtení v sobotní České pozici s biskupem Václavem Malým (Podělme se o svou životní úroveň, LN, 12. září) ji dám do sádry. A to nejen díky respondentovi, ale především díky tazateli, redaktoru Přemyslu Houdovi.

Václav Malý se v úvodu vlídně, ale jasně kriticky vyslovuje o křesťanství naší „křesťanské civilizace“, a dále na otázku přijímání a pomoci muslimským uprchlíkům nahlíží více jako občan, než jako vlivný církevní hodnostář. V novinách, jako jsou Lidové, zvolil tón čtenářům blízký, pochopitelný a tedy asi také nejužitečnější pro přenos potřebných sdělení, tomu nelze nic vytknout.

Avšak křesťanství není občanství, jak ostatně i V. Malý v rozhovoru podotýká. Pročež své křesťanství v interview ponechal jaksi mimo záznam.

Soudím, že křesťan by neměl zůstat u tolerantního občanství. Pro křesťany není přicházející islám ani hrozbou, jak se obávají ateisté, ani „zrcadlem“, jak pravil otec biskup. Konfesí jsem pod obojí. Proto mi jsou od mládí blízké názory Chelčického a Gándhího. Tedy v jednoduchosti řečeno „urputné, sveřepé nenásilí“. Většina lidí se tomu směje, jsouc násilím obklopována a ohrožována. Nenásilí však není totéž co odevzdanost a pasivita. Je to přesvědčení, vytrvalost, odhodlání trpět, prostě dřina. Nenásilí se musí vést buď proti něčemu, nebo za něco. Za vlastní svobodu, za vlastní víru, například.

Ve filmu Gándhí od Richarda Attenborougha z roku 1982 putuje již nemocný Mahátma uklidnit krvavou roztržku mezi muslimy a hinduisty. A v onom městě se mu zpovídá jeden hinduista, že je posedlý pomstou, protože mu muslimové zabili syna, dvanáctiletého, asi takhle velikého. Jak se má zbavit myšlenky na zabíjení? Rozhřešení Gandhího zní (parafrázuji): Najdi osiřelého muslimského chlapce, kterému zabili rodiče. Asi dvanáctiletého, asi takhle velkého. Přijmi ho za svého syna. Ale musíš ho vychovat jako muslima.

Hinduista Gándhí byl přesvědčen, že ten chlapec zůstane muslimem, ale bez toho, že jeho posláním je vyvražďovat bezvěrce. Někam sem možná míří biskup Malý, když v rozhovoru říká: „Ti, kdo sem přicházejí, by se měli seznámit s našimi zvyklostmi a nevymezovat se vůči prostoru, kde jsou hosty a do nějž byli přijati. /.../ Nevadí mi, pokud se modlí pětkrát denně, jestli si kleknou na chodníku nebo ne. Nemám vůbec nic proti mešitám, nechť jsou zde stavěny. Nechť si zachovají své půsty, svůj jídelníček...“

Také se mi líbila myšlenka, pochycená rovněž v letech konvexního břicha a dlouhých mastných vlasů, podle které jsou všichni lidé na světě stejní ve svých potřebách a přáních: rozhodovat o sobě svobodně, v bezpečí vychovávat děti a mít zajištěny základní životní potřeby. Ti, kterým je uskutečnění těchto přání upíráno (ne ti, kteří jsou neschopni se snažit), mají právo kdykoliv zaklepat na moje dveře a říci: „Chci to, co máš ty.“

K mastným vlasům s léty přibyl mi šedý vous a břicho na minus druhou, leč názory jsem nezměnil. Listina základních práv a svobod můj názor konec konců potvrzuje. Hle, i V. Malý říká: „Naše celková životní úroveň je tak vysoká, že se můžeme – jako společnost – s potřebnými podělit.“

Jenže hledání vysvětlení, odpovědí a řešení je s rostoucí kvantitou naléhavější. Nemám svého papeže, který by mi přes kostel vzkázal, co si o čem mám myslet. A teď, babo, raď. Co tomu přede dveřmi říci? Život člověku přidá zkušenost, kolik co stojí. Tedy ano, chtěj to, můžeš to mít. Ale udělej pro to to, co jsem udělal já, moji rodiče a prarodiče.

To jsou tedy dva atributy ve vztahu občana k uprchlíkům. Dovolím si doplnit třetí – vztah křesťanů k muslimům. Přijímejme je. Jsou slabí, jsou v nouzi. Utíkají se k nám pod ochranu před vlastními souvěrci. A obracejme machometány na víru svou. Šiřme křesťanství. Aktivně, urputně, nenásilím.

Je to zásadní úkol pro křesťanství, a tím i šance pro evropské občanské společenství, nikoliv hrozba. Zachováme tak sebe a prospějeme mnohým, Bůh nám doposud přeje.

Pro začátek je můžeme učit například: Miluj bližního svého jako sebe sama. Modli se a pracuj. Dej Bohu co je Božího a císaři, co císařovo. Pomoz si a bude ti pomoženo. Třiď odpad...

Krleš.