O úkolech státu.

V Bibli – konkrétně v epištole Římanům – je jednoduše a jasně řečeno, co má dělat vládní moc. Ocitujme si příslušný oddílek (13,1-6):

Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud.

Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo. Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí.

Proto také platíte daň. Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů.

Podle Písma je tedy úkolem vlády trestat zlo a odměňovat dobro. Aplikuji-li tento mandát vládní moci do dnešní doby, mám za to, že dnes se má stát starat především o vnitřní i vnější bezpečnost země a o vládu práva. Daň platíme proto, aby vládní moc mohla tyto úkoly naplňovat.

Začteme-li se do knihy amerického politologa Fareeda Zakarii „Budoucnost svobody“, možná mu dáme za pravdu, že vláda práva (k níž patří ochrana soukromého vlastnictví) je ještě důležitější, než demokracie.

Zakaria ve své knize dokonce přesvědčivě dokazuje, že tam, kde se podařilo zavést vládu práva a ochranu soukromého vlastnictví (Frankovo Španělsko, některé státy Dálného Východu, jako třeba Taiwan, Jižní Korea nebo Singapur), mohl později nastat úspěšný přechod k demokratickému zřízení, jež je dnes relativně stabilní. Naopak tam, kde byl učiněn pokus zavést demokracii dříve než vládu práva a ochranu soukromého vlastnictví, se demokracie dlouhodobě neprosadila (mnohé státy Afriky). Písmo demokratickou vládu nevyžaduje – Pavlovi nepochybně tato možnost ani nebyla známa – nicméně Písmo formuluje předpoklady, za nichž je případně možno demokratickou vládu zavést.

Všimněte si, že náš stát biblický mandát staví na hlavu (podobně jako mnohé jiné socialistické státy). Stát se věnuje otázce sociální, řeší problémy zdravotnictví, organizuje státní i veřejné školství, ale poměrně značně selhává v těch oblastech, které by měl zajistit především. Soudnictví je mnohdy nefunkční už proto, že je tak nesmírně zdlouhavé. Soukromé vlastnictví není dobře ochráněno (o tom v jednom z příštích „zápisníků“). Oprávněná nespokojenost s prací policie a soudů podvazuje úspěšné fungování celé společnosti.

Nechci říci, že by se stát měl teď zčista jasna přestat starat o otázky sociální, zdravotní či o školství. Tvrdím ale, že naše pozornost coby voličů by se měla upřít především na ty oblasti, které jsou primární funkcí státu. Čím více se stát stará o otázky sekundární (k nimž kromě zmíněných oblastí patří i ekologie), tím větší prostor vzniká pro korupci, jež nakonec podvazuje i tyto sekundární oblasti. Uveďme příklad: Co nám bude platné, budeme-li mít dobré ekologické zákonodárství, nebude-li vynutitelné a nebude-li vynucováno? Mnohdy pak obyvatelé určité předpisy považují za zbytečnou buzeraci, protože vědí, že mocné podniky mohou beztrestně páchat mnohem větší škody. Podobně je málo platné, je-li bezplatné zdravotnictví, pokud je současně nefunkční a lidé nevědí, komu strčit úplatek a jak velký, aby se jim dostalo ošetření na přístroji, jenž by mohl vyřešit jejich zdravotní problém.

Stát dle mého názoru nemůže „zprivatizovat“ své základní funkce - armádu, policii, soudnictví. V těchto oblastech se musí postarat o hladké fungování. Na to platíme podle Bible daně. Další sféry moderní stát organizovat také musí, ovšem měl by v nich otevřít maximální prostor soukromým a korporativním iniciativám a dohlížet především na to, aby se hrálo podle pravidel a bez faulů.

Všimněte si, že Písmo předpokládá, že stát nebude rezignovat na hodnotové soudy. Musí odměňovat dobré a trestat zlé, tj. musí vědět (a také veřejně oznámit), co a proč považuje za dobré a co a proč považuje za zlé. V dobách relativismu se tomu bude stát snažit vyhnout, my občané – a zvláště my křesťané – bychom se měli snažit jej k tomu tlačit. Nesnažme se usilovat o „křesťanský“ stát; z dějin je dostatečně jasně doloženo, že tyto pokusí končí katastrofálně. Aniž si pleteme politiku s evangelizací, můžeme jako občané trvat na tom, že stát se bez hodnotových soudů neobejde. V podstatě to všichni dobře vědí – kdyby tomu tak nebylo, nedala by se např. udělovat žádná státní vyznamenání. Jen se stalo módou se tvářit, že stát by měl být hodnotově neutrální.

Příští zápisník bude o soukromém vlastnictví.