SPOLEČNOST: Praha 30. 11. 2010
Hluboká, mrazivá, leč nikoli tichá noc. V hlavě hučí jako v úle. Přelomový den? Bezpochyby. Stále se vracím k zážitkům z dění na pražském magistrátu.
Sice zprostředkované, protože do adventní Prahy se vydám až zítra. Odkázán jsem byl na televizi a internet. Co se to vlastně posledního listopadu 2010 dělo a stalo?
Bohumil Doležal na Lidovkách.cz napsal: „Od časů Sarajevského atentátu dělí českou politiku příkop mezi stoupenci Neviditelné ruky trhu a Pravdy a Lásky.“ Dělí nedělí, rozhodně se to nesmí vykládat tak, že občané patří výlučně buď do jednoho, nebo druhého tábora.
Například já. Sympatizoval jsem s iniciativou Děkujeme, odejděte! (1999), ale během televizní krize 2000/2001 jsem stál na opačné straně než lidé podporující vzbouřence na Kavčích horách.
Svět není černobílý.
A dnes, v čase Listopadové výzvy? V čase, kdy se nedemonstrovalo pouze na Mariánském náměstí, ale přímo v zasedací síni pražského magistrátu? Mám smíšené moci.
Přesněji – měl jsem během dne smíšené pocity.
Patřím ke stoupencům demokracie, svobody s osobní odpovědností a právního státu. Nejsem rozený revolucionář. Otevřený občanský odpor za hranicí zákona považuji v demokracii za legitimní pouze v krajním případě. Zejména tehdy, jsou-li pošlapávány samotné principy demokracie. Nikoli pouze paragrafy, ale také její duch. Politická kultura.
Stalo se něco takového po volbách v Praze? Byl důvod k občanské iniciativě, která neskončila u podpisu výzvy a řady veřejných shromáždění, ale pronikla do samotného centra demokratické moci – do zasedacího sálu „pražského parlamentu“?
Obávám se, že ano. Ano, obávám. A je mi z toho smutno. Mnohem raději bych byl, kdyby se politici chovali tak, aby žádná taková iniciativa vzniknout nemusela a my jim mohli důvěřovat.
Iluze? Žel, stokrát žel.
Při sledování dění před magistrátem hlavního města, které zprostředkoval kanál ČT4, jsem si zapsal odpověď jedné z demonstrantek: „Chtěla bych být v rámci zákona, ale myslím, že to nejde v tuto chvíli.“ Kdo si troufne tvrdit, že je to pouze její chyba? Že k tomu nebyla okolnostmi donucena?
Byly jen dvě možnosti. Přejít pražskou koalici ODS-ČSSD bez povšimnutí a nechat politiky, ať si s kartami, které jim občané v metropoli rozdali, dělají, co chtějí. Pravidla nepravidla, bez ohledu na vůli občanů. Druhou možností bylo to, čeho jsme byli 30. listopadu 2010 v Praze svědky.
Jistě, mohlo to mít jinou podobu. Jako stoupenec právního státu a respektu k zákonům jsem sám v sobě řešil dilema. Jak se vyrovnat s chováním hlučících občanů v jednacím sále, které znemožňovalo zahájit zasedání demokraticky zvoleného orgánu? Není jejich počínání, které se zdálo směřovat k patu, ve své podstatě kontraproduktivní?
Tvrdil-li později zvolený primátor Bohuslav Svoboda, že toto (chování demonstrantů v budově radnice) není demokracie, proč proti nim nezasáhli strážci pořádku (potažmo ochránci demokracie)? Není také to populismus?
Posuďme: Všichni přítomní zastupitelé byli právoplatně zvolení. Protestující jim de facto bránili ve „výkonu demokracie“.
Přesto všichni cítíme, že je to „nějak jinak“. Možná i protagonisté koalice ODS-ČSSD si v hloubi duše uvědomují, že z jejich strany není vše úplně košer. Ve vztahu k tomu, jak voliči rozdali karty.
Jak tedy hodnotit to, co se 30. 11. 2010 na magistrátu událo?
Bylo by výrazem vrcholné naivity, kdybychom podlehli iluzi, že demonstranti mohou přimět politiky modrooranžové koalice, aby se zachovali tak čestně a férově jako Jiří Dienstbier ml. Přesto jsme byli svědky něčeho výjimečného. Dialogu mezi představiteli moci a angažovanými občany, který vyústil v to, že na zasedání pražského zastupitelstva byl slyšet autentický hlas lidu.
Kvůli jiným privátním povinnostem, zdánlivě banálním (vyzvednutí vnuka ze školky) jsem nemohl vidět všechna vystoupení občanů před pražským zastupitelským sborem. Nicméně samotný fakt, že mohli vystoupit považuji za důkaz toho, že občanské angažmá má svůj smysl.
Možná větší, než dnes dokážeme docenit.
