Česko je velmocí svátečních cyklistů. Silnice kolem Prahy i jinde jsou o víkendech přeplněné cyklisty, hospody a bufety zase obložené jízdními koly. Mnohé z nich jsou špičkové modely v ceně slušného ojetého vozu. Cyklisté jsou navlečeni do značkového oblečení a trumfují se počtem ujetých kilometrů.

Ale tohle okouzlení bicyklem začíná v pátek odpoledne a končí v neděli večer. Zpátky do města se vyznavači tohoto sportu vrací zase auty. Postavte se v neděli v pět odpoledne ke kterékoliv pražské výpadovce: každé druhé auto má na střeše nebo v kufru jízdní kola.

Kam se tihle všichni lidé ztratí přes týden? Sedí za volantem v nekonečných zácpách nebo se mačkají v hromadné dopravě. To je jeden z nejpozoruhodnějších paradoxů české současnosti: kolo není považováno za dopravní prostředek, nýbrž jakýsi nástroj rozptýlení a zábavy. Jízda na kole do práce je příjemnější, levnější a ve většině případů také rychlejší. Přesto ji téměř nikdo z nadšených víkendových cyklistů nepraktikuje. Neznámo proč.

Není to tak všude. V zemích jako Dánsko nebo Holandsko jezdí pravidelně do práce téměř padesát procent lidí. Ale stále populárnější způsob dopravy je to i v dalších zemích, například v Německu nebo Británii. A dokonce i ve Spojených státech.

Tam lidi do sedel postrkuje „neviditelná ruka“ trhu, tedy vysoká cena benzínu. Čteme, že ujetí jednoho kilemetru na kole vyžaduje průměrně 120 kJ energie. V přepočtu na klasické pohonné hmoty to je „spotřeba“ 0,4 litru benzínu na 100 kilometrů. To činí jízdu na kole nejefektivnějším způsobem dopravy. „Palivem“ ranní cesty do práce je přitom snídaně, kterou většina z nás sní tak jako tak.

Tím se dostáváme k dalším benefitům, kterým je nejen levnější a k přírodě ohleduplnější, ale také zdravější životní styl. Podle studie Washington University jsou za nárůst obezity v USA spoluodpovědné nízké ceny benzínu v osmdesátých letech. Vysoká cena ropy tak může být pro ekonomiku i běžné lidi celkem pozitivní, píše překvapivě v hlavním článku v jednom z posledních čísel americký časopis Businessweek.

Používání kola jako dopravního prostředku je jen kamínkem z mozaiky, která v důsledku může přinést nastartování technologického rozvoje a zvýšení produktivity. A také bude znamenat, že západní civilizace zmenší svou závislost a tedy i nepřímou finanční podporu podezřelým státům, které s ropou obvykle obchodují.

Proč změnu chování zatím nepozorujeme v Česku? A proč má nebývalá obliba cyklistiky zatím pouze onu zmíněnou, poněkud dekadentní "víkendovou" formu? Výše cen paliva zřejmě pro lidi používající auta k cestě do práce není ještě dostatečně bolestivá. Ale má to i jiné důvody, z nichž některé jsou skutečné a některé iluzorní.

K těm iluzorním patří to, že česká města a konkrétně Praha nejsou pro cyklisty vhodná. Není to tak, což vím z osobní zkušenosti. Jistě chybí cyklostezky a infrastruktura, ale není to kritické. Cesta po pražských ulicích není ani nebezpečná, jak mnozí tvrdí. Právě proto, že většina Čechů sama na kole jezdí, tak je i za volantem k cyklistům překvapivě ohleduplná.

Stát či spíše obce by měly pozměnit strategii. Cyklostezky se u nás staví jako dálnice. Stojí milióny a otvírají se s velkou pompou, ale pak se ukáže, že je to několikakilometrový úsek vedoucí odnikud nikam. Za stejné peníze by šly dělat méně viditelné, ale přínosnější opatření. Třeba kreslit na pražské vozovky pruhy, kde by se cyklisté cítili aspoň psychologicky lépe, nebo investovat do stojanů na kola v ulicích.

Ale netřeba spoléhat jen na stát. Stejné stojany mohou instalovat také majitelé obchodů či restaurací pro zákazníky a také firmy nebo instituce pro své zaměstnance. Když můžou myslet na kuřáky a stavět jim kuřárny, mohly by zrovna tak myslet na cyklisty. Ale nemyslí. Drtivá většina zaměstnanců nemá k dispozici sprchu ani prostor, kde kolo přes den bezpečně uložit.

Chybí i vzory. Máme řadu politiků, kteří jsou aktivnímio cyklisty, ale opět toho víkendového druhu. Třeba i ministra životního prostředí. Navléct se do dresu a nechat se vyfotografovat, na tom není nic moc ekologického. Naproti tomu konzervativní bouřlivák Boris Johnson, který byl letos zvolen londýnským starostou, jezdí na bicyklu po Londýně dlouhé roky. V obleku a s kravatou.

Nehledě na to, že všechny překážky - snad s výjimkou kopcovitého terénu, ale ten víkendovým jezdcům zjevně nevadí - lze odstranit. Cyklisté by mohli být ještě silnější a vlivnější lobby než pověstní myslivci. Jsou jich milióny a všichni svá kola milují. A stojí je spousty peněz. Většinou jde o členy střední třídy, o které obě nejsilnější strany aspoň verbálně tak moc usilují. Udělají pro ně, co jim na očích uvidí.

Potřebná infrastruktura se vytvoří snadno a rychle, vždyť kolem cyklistiky je profitující a trvale rostoucí byznys. Dnes se soustředí na ty, pro které je ježdění na kole zábavou. Ale stačí, aby nasedli do sedel i ve všední dny, a obchodníci se rychle přizpůsobí. Jistě se objeví i služby, které dojíždění do práce na kole učiní příjemnější a neproblémové.

Možná cyklisté čekají, až bude benzín stát sto korun za litr. Ale možná je zatím jen nenapadlo, že na kolech lze nejen kroužit po kopcích, ale také se dopravit z místa na místo. Dávám jim to ke zvážení.

(Psáno jako Úhel pohledu pro LN)

Převzato z blogu Extra se svolením autora.