Několik týdnů diskutuji po internetu s několika známými o tom, jaké vlastnosti by měl mít český prezident. Překvapilo mne, že několik bývalých spolužáků z Vysoké školy ekonomické preferuje člověka, který by měl účinněji zasahovat do chodu našeho hospodářství. Přitom vědí, že prezidentské pravomoci jsou minimální – omezují se na jmenování členů vedení národní banky a na možnost vracet zákony parlamentu, který je nakonec stejně přehlasuje. Přesto se domnívají, že prezident by měl častěji jednat s ministry, ovlivňovat je, případně chodit na schůze vlády. To je záměr, se kterým se netají ani Miloš Zeman.

Myslím, že úloha českého prezidenta je úplně jiná. Není jenom kladečem věnců, jak se občas posměšně připomíná, ale hlavně představitelem mravního základu národa a státu. Měl by hledat politický konsensus, národ sjednocovat a být jeho duchovním vůdcem – tak jako byli T. G. Masaryk a Václav Havel. Třebaže k nim můžeme mít spoustu dílčích výhrad (u TGM je sepsal zesnulý historik Antonín Klimek), tuhle roli plnili. Ostatně není náhodou, že na počátku obou jejich úřadování na Hradě uvažovali někteří zahraniční pozorovatelé, že pokud by vznikly jakési Spojené státy evropské, pak by byli jejich nejlepšími prezidenty.

Náš prezident se nekultivuje diskusemi na ekonomickém fóru ve švýcarském Davosu – náš prezident by se měl kultivovat na setkáváních intelektuálů a filozofů celého světa. Ozdravení společenského klimatu by přineslo i lepší promazání koleček ekonomiky.

Když jsme se před více než dvěma desetiletími zbavili komunistické diktatury, byl každý z nás z toho více či méně morálně zdevastovaný. V létě 1990 jsem v komentáři v Mladé frontě na základě zahraničních zkušeností zaprorokoval, že potrvá čtyři desetiletí, než se z téhle morální kocoviny dostaneme. Dnes jsme v polovině této doby, ale příliš velké vystřízlivění nikde okolo sebe nevidíme. Převládla snaha o lepší život, kterou je třeba podporovat, nikoli však tu, která se zvrhne v honbu bez morálky.

Prodíráme se hlubokou morální krizí. Zavinili ji politici, u kterých je propastný rozdíl mezi tím, co většinou proklamují, a tím, co ve skutečnosti dělají. Chybí nám vědomí, že opravdu pracují ve prospěch republiky, naopak často vidíme, že nadřazují prospěch svůj vlastní – všichni, bez ohledu na stranickou příslušnost.

Lidi všech věkových kategorií, kteří se snaží žít a pracovat poctivě, nelhat a nekrást, tahle situace znepokojuje. Mladí lidé, zvláště studenti, proti některým neférovým politickým obchodům protestují.
Toto nebezpečí při budování demokratického státu si uvědomoval i Masaryk. Psal: "Demokratismus není jen soustava politická, ale také mravní a především mravní." A jindy zase: "Budiž zdůrazněno se vší rozhodností, že náš nový stát, že republika a demokracie potřebují vedle svého administrativního aparátu a armády také pevný mravní základ, bez charakterních jedinců, bez zdravých rodin, bez věrného přátelství, bez loajálnosti k různým společenským organizacím, jejímiž jsme členy, bez solidnosti ve vší naší činnosti nemůže být silné republiky."

Myslitelem a příkladem mravnosti není Miloš Zeman. Je to dobře vyučený ekonom, obratný řečník, ale demagog a mocichtivý politik, který se obklopil starými komunistickými kádry. A vzhlíží k nedemokratickému Rusku, k němuž by chtěl republiku naorientovat.

Ani Karel Schwarzenberg není ideál. Není myslitel, ale má vysoký morální kredit, který vychází z rodové tradice, a je zakotven v evropských demokraciích, na Rusko se dívá kriticky. Vláčí za sebou jedno závaží – je místopředsedou vlády, která prosazuje úsporná opatření, někdy necitlivá a diskutabilní.

Je mi sympatický tím, že když se hovoří o žhavých problémech, i zcela nových, dokáže stručně ukázat na kořen věci, třebaže někdy svou myšlenku zašmodrchá a nedotáhne do konce. Příklad? Nikdy nezapomenu na to, jak se na podzim 2010 na jednání Fóra 2000 v Praze debatovalo o bolestech a směřování tohoto světa. Schwarzenberg vystoupil s krátkým projevem bez papíru. První myšlenka: Ukázalo se, že ekonomický vzestup země je možný bez demokracie, dodržování lidských práv a tržního prostředí. Tím myslel komunistickou Čínu. Dále: Křesťansko-židovská kultura v Evropě se myšlenkově vyčerpala – musíme čekat na podněty odjinud. A do třetice: Nacionální socialismus – v Hitlerově Německu se mu říkalo nacismus – se ve světě vynořuje v nových podobách, i když je méně krutý.

Myslím, že letošní volba prezidenta dává značné ponaučení politikům a občanským aktivistům pro příště. Duchovního vůdce národa, jakým by měl být prezident, nemohou hledat v politických kruzích, nýbrž mezi intelektuály, akademiky a filozofy. Kdybychom se před rokem rozhlíželi po vhodných kandidátech, viděl bych jich několik: bývalý politický vězeň spisovatel Jiří Stránský, genetik Václav Pačes, psychiatr Cyril Höschl. Teď je pozdě. Nicméně už dnes bychom měli myslet na budoucnost.
Na závěr ještě jednu myšlenku TGM: "Lid potřebuje pravdy a poctivosti, a proto buď především poctivý každý sám k sobě."

Otištěno ve zkrácení v MfD 24. 1. 2013