William Shakespeare (jestli to byl opravdu on, kdo tu spoustu her sepsal), se údajně měl svého času vyjádřit, že k tomu, aby společnost vzkvétala a vůbec se měla skvěle, by bylo nejlepší, kdyby nejdříve pozabíjela (ta společnost) všechny právníky.
Cítím se dneska ve formě, takže ho doplním: a politology taky. Alespoň ty v Čechách.

Ostatně, všimli jste si, kolik politologů v Čechách je? A to se bavíme jen o těch, kteří při jakémkoliv prdu na politické scéně z toho prdu udělají kuličku a tu kuličku pak nadšeně předvádějí, společně se sebou, užaslé veřejnosti. Nejzajímavější na tom je, že jim to veřejnost baští. I když, abychom zase tolik nekřivdili veřejnosti: baští jim to hlavně ti, kteří mají v popisu práce sdělovat veřejnosti, co se děje, čili novináři, ale ti zjištění politologů té nic zlého netušící veřejnosti předkládají s takovými výrazy posvátné účty, že to by se ta zmíněná veřejnost musela skládat že samých Sokratů, aby jim to nebaštila.

Ale abychom se dočkali odpovědi na otázku, kolik je v Čechách politologů. Odpověď mám po ruce a je velice přesná a přiléhavá: přesně číslo sice neznám a také mi nepřijde nijak moc důležité, ale všeobecná odpověď zní: moc. A to se nebavím o těch, kteří politologii pěstují ve výčepních místnostech čtvrté cenové skupiny a utrácejí při tom jednu za druhou položky rodinného rozpočtu. Řeč je o těch, kteří naopak díky politologii tyhle rozpočtové položky ve svých domácnostech doplňují a rozšiřují, tedy o těch, kteří si politologií vydělávají na chleba vezdejší.

Abyste mi rozuměli: zajisté, politologie jako taková (v řeči vzdělanců, k nimž sice nepatřím, ale od nichž jsem leccos pochytil, politologie an sich) může mít něco do sebe. Jsem dokonce ochoten se snížit tak, že připustím, že to je věda jako každá jiná. Ba co, šel jsem ve svých výzkumech tak daleko, že dnes už vím, že jde o (teď teprve budu vypadat učeně), tedy, že jde o určitou aplikaci teorie her, informace a programování do přesně definovaných či alespoň definovatelných vztahů.

To je všechno naprosto skvělé, kdyby ovšem čeští politolozi věděli, nebo alespoň měli tušení, o jakou hru na české politické scéně jde. Že ani dost málo nejde o to, aby se politolog vztyčil v celé své kráse a bezdechému národu sdělil, kupříkladu, že skutečnost, že manželka politika A se rozhodla jít svojí samostatnou politickou drahou, je nejen důsledkem závažných manželských nesnází v rodině zmíněných (nyní už dvou) politiků, ale že to s národem udělá tohle nebo tamhleto.

Moc rád, ale opravdu moc rád bych věděl, jak to zmíněný politolog tak dobře ví. To si udělal průzkum veřejného mínění? Během těch několika minut po oznámení zprávy, kdy sepisoval svůj výklad té zprávy? Kam se v takovém případě hrabou Gallupové, Nielsenové, Ipsos-Reidové a všichni ti frajeři s hordami dotazovatelů a hodnotitelů. A to ještě připustím, že by se dalo výzkumům veřejného mínění věřit.

Stručně řečeno, a to by si asi měli čeští politolozi uvědomit, když už si to neuvědomila převážná většina těch, kteří jejich bombastická sdělení neméně bombasticky sdělují dál, ani dost málo nejde o to, zda si to XY rozlil s YX, nebo zda WZ něco ví na ZW něco tak nepěkného až nechutného, že by si ZW opravdu nepřál, aby se to rozkřiklo, nemluvě už ani o tom, že jestli český politolog tuhle posledně jmenovanou možnost zmíní, měl by také zmínit, o co nepěkného či ošklivého až nechutného jde, a když to neví, měl by být - alespoň na tohle téma - zticha.

Ale hlavně: politika není o tom, kdo s kým o čem pro koho, případně ještě možná taky jak. To není politika. To je politikaření.

Že se česká politická scéna posledních několika desítiletí (zhruba nejméně od první volby českých poslanců do rakousko-uherského parlamentu) zabývá osudy svého národa nebo alespoň svých voličů právě tímhle způsobem, to už je jiná věc, a právě tohle by měl být námět pro politologa.

Jenže to by byla strašná piplačka. A taky to není tak pikantně zajímavé jako pavlačové drby, jichž jsou české sdělovací prostředky tak dokonale plny ... a jimž čeští politolozi tím, že se v nich přehrabávají, dodávají punc bezmála až serióznosti.

Byli to čeští politolozi, kdo mě přivedl k nové definici jejich zaměstnání (povolání to určitě není): jsou to lidé, kteří se hrabou v kávových sedlinách a čajových lístečkách (všimněte si laskavě, jak jsem pěkně obešel, v čem se hrabou doopravdy), obé s prošlou záruční lhůtou, tváří se, že tam něco našli, a říkají nám to s vážnou tváří v řeči co možná nesrozumitelnější, pokud možno cizí.

A dostávají za to zaplaceno, čímž se zařazují mezi divy světa v kategorii zrůd nejapných, v podskupině oblud ne zcela pochopitelných.

A abychom se elegantní kličkou vrátili k Shakespearovi: No, nepovraždili byste je?