Tradiční témata frnkla na prázdniny. A tak nám politici i novináři servírují speciální letní nadílku v lehce stravitelné úpravě. Prostě abychom na plážích příliš nezatěžovali mozkové závity a přitom nesesedli z kolotoče partajních a mediálních kampaní. O to víc mrzí, že podobu potravy pro voliče a konzumenty sdělovacích prostředků nabývají vážné otázky, jimž bychom se měli věnovat seriózněji, a nikoli jen v okurkové sezóně.

Václav Klaus si přečetl dopis desetileté Terezky umístěné verdiktem soudu na psychiatrii, prostudoval stanovisko motolské nemocnice a vyzval soudce, „aby se případem neprodleně znovu zabýval a své původní rozhodnutí pokud možno změnil“. Soudce obratem reagoval transferem Terezky do jakéhosi diagnostického ústavu. A pak že u nás nedochází k ovlivňování justice špičkami exekutivy! Nad kusými informacemi o dívce, jejíž přízně se domáhá otec, ke kterému prý nic pozitivního necítí ani exmanželka, ani dcera, se pochopitelně vznáší spousta otazníků. Kdo se dožadoval zásahu lékařů jako první – matka, či otec? Je děvče psychicky zdravé, nebo narušené? Přistoupil soud k případu dostatečně odpovědně? Jenže my, co známe pouze mediální odlesk reality, bychom měli být ve svých úsudcích velmi opatrní. Prezidenta nevyjímaje. Leč pátrejte u politiků po chladné hlavě! Sotva se na nás vyvalil příběh hocha z Kuřimi separovaného v temné komoře, začala stranická grémia přemítat, zda a jak kauzu uchopit. Děkujme těm, co moudře mlčela. Natolik citlivých osudů se náleží dotýkat pinzetou, ne kladivem a sekerou.

V bleděmodrém nám bylo totéž předvedeno při propírání nechutné nemocniční stravy. Titulky z prvních stránek Mladé fronty Dnes ponoukly nejednoho ministra a poslance zašklebit se nad těmi blivajzy a zavelet k radikální reformě jídelníčků. O tom, že obědy a večeře podávané pacientům jsou jen předkrmem zásadnějších potíží resortu, si troufli mluvit jen ti nejodvážnější.

Laviny emocí, které na nás řada politiků cíleně v dovolenkovém období spouští, trapně nahrazují jejich skutečnou pracovní náplň: hledání systémových řešení zasazených do kontextu a podložených nejen dobrými úmysly, ale i racionálními argumenty či zahraničními vzory.

Literární noviny už ukázaly, že ani jmenuje-li se něco tak bohulibě jako Klokánek, nemusí se vždy jednat zrovna o oázu lásky a porozumění. Ministerstvo práce a sociálních věcí dospělo k závěru, že brněnský Klokánek chyboval, když synům Kláry Mauerové odepřel návštěvy jejich otce. Naštěstí si ministr Nečas uvědomuje, že děti patří především rodičům (až osm tisíc dětí údajně ročně zmizí z rodin proti vůli rodičů i proti vůli své) a že nadšenectví amatérských „tet“, vzdálených adekvátnímu vzdělání, může leckdy napáchat víc paseky než užitku. Ministr spravedlnosti Pospíšil zas chce pohnout s jiným balvanem – absencí specializovaného soudního senátu zaměřeného na spory rodičů o dítě, jež přesahují státní hranice.

Ukazuje se, že existují způsoby, jak rozplétat zdánlivě gordické uzly. Stačí jen chtít. Pohodlnější nicméně je jít cestou Jiřího Čunka, „experta“ na romskou otázku. Na všechno má jednoduchý recept, i pár chytlavých sloganů přidá. Ovšem jakmile začneme tuto metodu aplikovat tam, kde jde o děti nebo o křehké menšiny, dostáváme se mimo rámec demokracie, ale i slušných mravů.

Jak to vypadá, když se ocitne složitý, třeba i osobní problém na bulvárním grilu, se čerstvě přesvědčil Jiří Paroubek. Tak dlouho si utahoval z Topolánkova zaneprázdnění nevěrou, až sám byl paparazzi lapán s milenkou, kvůli níž – a též kvůli rozdílným názorům na různé věci (řekla paní Paroubková) – se rozvádí se svou manželkou. Má na to právo, jsme mezi dospělými lidmi. Přesto by jeden od politiků, u nichž se předpokládá, že půjdou příkladem, čekal větší stálost – v názorech i vztazích. Zvlášť když své ženy a děti vláčejí po štacích volebních kampaní a pro iluzi harmonických svazků se s nimi fotí na billboardy i do nablýskaných časopisů. Pánové Topolánek, Paroubek či Bursík to však asi vidí jinak. Potom se snadno stane, že se marně dovolávají soukromí, nadhledu, rozumu. Jejich ložnice jsou naopak netaktně monitorovány, bez kapky shovívavosti.

Východiska ze šlamastyky, kdy soukromé se stává veřejným a veřejné se personifikuje, bulvarizuje, ba téměř privatizuje, jsme se již dotkli. Je tak banální, že je na něj skoro škoda tiskařské černi: nepodléhat touze po rychlé popularitě a řešit komplikovaná témata za pomoci odborníků a se znalostí souvislostí. No jo, ale kde pak vzít náměty pro letní zpravodajství, když už i jadranští žraloci přestali baštit české učitelky?

Literární noviny č.28/2007