Lucio Magri byl italským novinářem a politikem, který stál u zrodu známého levicového deníku Il Manifesto. Vzal si život.

Ačkoliv smutná, sama o sobě to není nějak zvláštní zpráva. Denně se tisíce lidí rozhodnou skoncovat svůj životní příběh. V případě Lucia je pozoruhodné hlavně to, že se vše odehrálo ve Švýcarsku na soukromé klinice, kde mu - se souhlasem společností a naprosto zákonně - toto rozhodnutí pomohli uskutečnit.

Sporné otázky

Itálie je země, která nemůže být považována za nějak obzvlášť nábožensky založenou, přestože je tamní společnost do značné míry ovlivněna katolickou církví. Ta urputně hájí život ve všech svých fázích a situacích, i v těch nejnepříznivější, kdy by naopak lidské pochopení vedlo spíše k povolení určitých těžkých rozhodnutí. Takové případy nastávají právě při euthanasii, kdy se v některých zemích připouští možnost dobrovolného ukončení života člověka.

Další případ se týká neodvratitelných (alespoň dle současné vědy) vegetativních stavů, kdy se nejbližší příbuzní rozhodnou ukončit nesmyslnou terapeutickou vytrvalost. O takovém případu debatovala Itálie před 2 lety, kdy se otec rozhodl zastavit přísun umělé stravy dceři Eluana Englaro, která byla po autonehodě již 17 let ve vegetativním stavu.

Poklidné místo pro sebevraždu

Případ Lucia Magriho je ale jiný. Lucio netrpěl žádnou nevyléčitelnou poruchou, ani nebyl ve vegetativním stavu. Trpěl ale dlouholetou depresí, která ho zastihla po smrti dlouholeté manželky. Rozhodl se tedy svůj život ukončit, a místo aby skočil pod vlak, vydal se do Švýcarska, kde místní zákony toto rozhodnutí povolují.

Z toho plyne několik otázek: Má stát právo umožňovat lidem tak jednoduše skončit se životem? Neměl by se naopak snažit všemi silami člověku pomoci a předejít tragickým koncům? Anebo naopak: má snad vůbec stát právo vměšovat se do toho, jak lidé nakládají se svým životem? Možná pragmatičtí Švýcaři dospěli k názoru, že stejně nelze člověku zabránit zabít se, tím pádem je lepší mu zabránit, aby mohl někoho poškodit (třeba způsobením vlakové nehody apod.).

Ochrana života, nebo kontrola nad ním?

Sporné téma, které si nezaslouží jednoduché odpovědi, které tento omezený prostor umožňuje. Tradiční postoj římskokatolické církve se mi nelíbí, protože k etickým otázkám přistupuje příliš konzervativně, aniž by vůbec bral v potaz současný vývoj společnosti. Z mého pohledu jí často spíše než o opravdovou ochranu života jde o kontrolu nad ním a o vyloučení možnosti jedince si s ním libovolně nakládat.

Život jako každé jiné zboží?

Na druhé straně i moderní společnost musí vycházet z toho, že lidský život představuje příliš cennou a důležitou hodnotu, aby jedinci bylo jen tak umožněno s ním jednat jako s jakýmkoliv jiným zbožím. Život nechtěného dítěte je stejně cenný jako život dítěte, které se narodí v láskyplném prostředí, proto jsem zásadně proti interrupci. U euthanasie nemám tak jasný názor. Celkově si ale myslím, že tendence umožnit nakládat se životem, ať je to náš nebo někoho jiného, do jisté míry reflektuje aktuální trend moderní společnosti, která ze všeho, i ze života, dělá v podstatě předmět volby jedince, tedy zboží, které chceme nebo ne podle toho, zda se nám líbí či ne. Něco podobného se odehrává v čím dál větší hospitalizaci utrpění a smrti, jako kdybychom my, moderní lidé, už se na smutné stránky života nechtěli dívat, a proto je schováváme za zdmi nemocnic a soukromých klinik.

Možná je načase si uvědomit, že ne všechno může podléhat poněkud jednoduchému zákonu poptávky a nabídky, a že jsou věci, které stojí nad naší volbou.