Letos jsem si dopřál celé dva týdny najednou, jakkoli to jindy kouskuji. Pochopitelně, že se svět nezbořil. Jinak všechna ostatní zjištění, která jsem učinil, byla místy velice tristní, ale místy také konejšivá. Snad největším zklamáním byl ten nový preparát proti komárům. Hodně lidí naletělo těm, kdož nás na internetu ujišťovali o dokonalé účinnosti zcela nové látky proti komárům. Bylo třeba naložit do skleničky s Alpou jisté množství hřebíčku a nechat vyluhovat. Jelikož jsme trávili pár dní i na Třeboňsku (kde loni a předloni nefungoval žádný, i ten nejdražší preparát proti komárům) hřebíček jsme naložili. Přátelé, s nimiž jsme se stýkali, učinili totéž, pouze měli jiné dispozice o poměru a množství Alpy a hřebíčků. Osobně se domnívám, že onen inzerát na internet poslali výrobci hřebíčků, nebo výrobci Alpy. Výsledek byl podobný situaci v domácí politice. Proti komárům to nefungovalo vůbec, navíc šly po nás neuvěřitelně dotěrně ještě i vosy. Včely nebyly pravděpodobně informovány. Něco jako taková zvláštní (a dost současná) koalice.

Pokud jde o lidi, letošní dovolená byla naprosto excelentní. Nikdo se nehodlá zabývat politikou, ani v proslulých večerních hospodských debatách. Lidé se odmítají o politice bavit, protože je přestala zajímat. Neboť cítí, že stejně nic neovlivní. A že existují jen dvě naprosto identické situace, bez ohledu na to, kdo je či bude u moci, jak mi řekl jeden náhodný spolustolovník. Jedna situace je před volbami (slibuje se leccos) a druhá situace je po volbách (vysvětluje se, proč nejde to, co bylo slíbeno). S tímto názorem jsem se potkával neustále a nikdo se do nějaké debaty nenechal ani zatáhnout. Pouze na náměstí v Třeboni vykládal na zahrádce jeden muž středního věku svým dvěma kolegům, že jsme na tom ekonomicky dost bledě, protože doplácíme na obchod s Německem, což nám nařídila Evropská unie. Tak tohle jsem slýchával před lety. Nešlo ovšem o Německo, ale o Sovětský svaz a nikoli o Evropskou unii, leč o Radu vzájemné hospodářské pomoci. Ta nám tedy také nařídila, jak se tvrdilo, doplácet na obchod se Sovětským svazem.

Na Pelhřimovsku jsme v Nové Cerekvi našli nádhernou synagogu. Patří mezi deset vybraných synagog, které se budou u nás díky projektu „Revitalizace židovských památek v České republice“ nejen opravovat, ale mají se stát kulturně vzdělávacími centry židovské kultury u nás. Nová Cerekev si to jistě zaslouží, podívejte se na fotografii zachycující bývalé stopy krásy její synagogy. A snad se dostane do širšího povědomí i místní rodák, význačný český malíř, grafik a ilustrátor Alfréd Justitz (1879-1934), žák Kotěrův, člen SVU Mánes, o němž se dnes velice málo ví.

Na dveřích synagogy jsme si přečetli, že zde pracuje občanské sdružení „Pro synagogu v Nové Cerekvi“. Obec má něco před tisíc obyvatel, a přesto se zde našlo několik desítek šikovných lidí, kterým se nelíbilo, že tak nádherná stavba sloužila do roku 1989 Spojeným kartáčovnám Pelhřimov jako sklad surovin a po roce 1989 se zde vystřídalo několik majitelů, což nikam nevedlo. A díky uvedenému občanskému sdružení byly získány pro synagogu v roce 2005 první dva miliony korun na zavedení elektrického proudu a jiné nezbytné opravy. Napadlo mě, že naštěstí ještě stále neplatí pro občanská sdružení onen „status veřejné prospěšnosti“, který se v paragrafech 146-152 pokusili propašovat do vládního návrhu nového občanského zákoníku stoupenci Národní fronty z neziskového sektoru. Naštěstí to ve sněmovně zatím neprošlo, takže kluci a holky, kteří chtějí opravovat památky, se zatím nemusí bát, že budou muset podstupovat nějaké ponižující byrokratické podmínky, když budou žádat o dotace. Zavedením „statutu veřejné prospěšnosti“ neziskový sektor nic nezíská. Stát například je dostatečně registrován, má spoustu statutů "veřejné prospěšnosti“ a vydává desítky výročních zpráv. A přesto je již po desetiletí neustále rozkrádán a rozvracen. Takže v registraci to není, jak se domnívají novodobí svazáci. A zmíněnému občanskému sdružení přejeme, aby se jim vše podařilo. Však si je najděte na stránkách obce.

K večeru jsme doputovali do poměrně velké obce. Na jejím náměstí byla hospoda, jejíž dveře byly omotány tlustým řetězem. Kdepak tady hospoda, řekl nám kolemjdoucí sympatický mladý muž. Podnikat v hospodě na menší obci se dnes moc nevyplatí, ale jestli chcete čepovaný, pojďte k nám. Velká vrata statku o pár metrů dále od dřívější hospody skrývala dvorní přístřešek s lavicemi a s výčepem. Sedělo tam asi pět mladých lidí, kteří nás vřele vzali mezi sebe. Muž, který nás přivedl, je majitelem onoho statku a na myšlenku s výčepem přišel on. Každý si načepuje, co vypije, a dle svého uvážení přispěje do kasičky, která je umístěna vedle vrat. Než jsme stačili něco namítnout, povídal ten mladý muž: Ne, není to nedovolené podnikání. To jsou naše dobrovolné příspěvky na to, abychom si jako sousedé mohli koupit soudek piva. A případný přebytek? Ten se odevzdává jednou za měsíc do hasičské pokladny. Tak jsme těm hasičům také přispěli.

Zde také v debatě poprvé přišlo na politiku. Zase stejná písnička. Činnost těch několika stovek poslanců, senátorů a ministrů nás nezajímá. Ať si dělají, co chtějí, jen nechť nám nechají svobodu podnikání, sdružování a volný pohyb po světě. Více nepotřebujeme, ostatní si zajistíme i bez nich. A co daně, povídám? Vysmáli se mi. Lepší by bylo platit daně poctivě. Ale my máme vždy více možností, jak stát ošidit, než stát, jak na to přijít. Bude přibývat lidí, kteří budou dělat načerno a ještě budou brát dávky. Brzy jim těch 400 miliard na sociální zabezpečení nebude stačit, řekl mi naproti sedící hošík, kterému bych hádal asi tak sedmnáct. Je majitelem firmy a vysvětlil mi, jak se to dělá. Navíc měl perfektní přehled a z rukávu sypal jedno číslo za druhým. Všichni se uculovali, protože chlapec vystudoval matematiku a ještě nějaké ekonomické vědy. Spočítal mi zcela přesně, kdy tento stát krachne, když si bude každoročně půjčovat okolo sto miliard (je úplně jedno, jestli devadesát nebo sto deset). S olověnou koulí dosavadního více než bilionového dluhu a s perspektivou, že příští vláda tzv. levice bude utrácet ještě víc, to dlouho vydržet nemůže.

Díval jsem se na ně a říkal jsem schválně – a chlapi taková perspektiva vám nevadí? Vadí, odpovídali svorně. A řeči se ujal další (asi také hasič) a ten na příkladech několika nejen evropských států ukázal, jak je takové „padnutí na hubu„ nutné. Jeho rozbor byl perfektní a dalo se z toho pochopit, proč trvají pouze na tom, aby nebyly okleštěny občanské svobody, které jsou zárukou nápravy věcí.

Byl to nečekaně hezký večer. Nakonec jsme se vlastně ani o politice nebavili. Protože jsme společně cítili, že to, co se děje „tam nahoře“, vlastně žádná politika ani není. Neboť politika je otázkou cti, umění, poctivosti a pokory. A co nám z toho u nás zbylo?