Istanbulská úmluva vyvolala v křesťanském prostředí neklid a zazněla řada varovných hlasů, na prvním místě ze strany našich biskupů. Největší „rámus“ se ovšem strhl po kázání probošta Piťhy, který proti ratifikaci této úmluvy hovořil na svátek svatého Václava. Nebudu se už šířit o Úmluvě samotné, ale o problému, který je s ní spojen: Je správné, aby o takovémto tématu kázal kněz v kostele? Někteří soudí, že ne.

To mi připomnělo srpen 1968. V neděli po příjezdu tanků jsme se, my laici, shodli na tom, že jsme zklamáni kázáním kněží. Někteří prostě přednesli to, co měli nachystané, třeba o manželství, jiní mlčeli. Je vždycky na odpovědnosti kněze, aby zvážil, které téma je z mravního hlediska tak důležité, aby převážilo čistě duchovní témata. Probošt Piťha se rozhodl pro téma ohrožení rodiny, a budiž mu za to dík.

Je nemístné mu vyčítat, že předjímá zdánlivě budoucí nebezpečí, když řada z nich jsou aktuální, nebo nedávná. Z aktuálních nebezpečí všichni známe postupy norského barnevernetu. V USA už v 70. letech vypukl hon na čarodějnice v souvislosti se zákonem senátora Waltera Mondalea, v jehož rámci byla soustřeďována nejrůznější hlášení a dokumentace případů špatného zacházení s dětmi. Této myšlenky se ujala řada organizací, spolků apod. Jednou z nich byl např. „Child Defense Fund“, tedy fond na obranu dětí, jehož předsedkyní byla ještě před tím, než se její muž stal presidentem USA, Hillary Clintonová. Jeho podstatnou součástí byla možnost hlášení „špatného zacházení s dětmi“ - a to anonymním udáním. Důsledkem byla nejen odebírání dětí, ale i uvěznění rodičů, často z absurdních obvinění.

I zde vidíme, že samotný text příslušného dokumentu není tak důležitý, jako je způsob jeho aplikace. Například aplikací Úmluvy o právech dítěte byla v 70. letech postižena Austrálie, Kanada, Velká Británie a řada dalších. Je tedy nemístné vyčítat proboštu Piťhovi, jako by si snad nebezpečí pro rodinný život vymýšlel. On se odvolává na realitu, ve které už žijeme.

Ostatně víme, jaká situace pro rodiny byla u nás v 50. letech. Také já jsem své dětství prožila pod Damoklovým mečem hrozby odebrání z rodiny, což hrozilo i řadě jiných rodin politických vězňů. Ty úzkosti se mi pak vracely v normalizačních časech, když jsme sami vychovávali své děti. Když usnuly, šla jsem si často sednout na podlahu jejich pokoje a poslouchala jsem, jak dýchají. Dýchaly potichoučku a já jsem potichoučku děkovala Bohu, že jsme pohromadě.

Proto děkuji proboštu Piťhovi a dalším kněžím, kteří nám pomáhají hájit rodinu.