Je to pár dní, co redakce deníku Právo stručně oznámila, že komentátor Petr Uhl v souvislosti se svou kandidaturou do Poslanecké sněmovny za Stranu zelených přerušil na neurčito svůj pracovní poměr v redakci Práva. Tři dny poté se na stránkách Práva objevil Uhlův kamarádský rozhovor s redaktorem Kramerem, v němž si Uhl mimo jiné povzdechl, že je až na šestém, patrně nevolitelném místě pražské kandidátky, protože se kamarádil s Patočkou a Beránkem, což nynějšímu vedení SZ není příliš po chuti. Čtenáři mohli mít ale pocit, že to je jejich poslední setkání s Uhlovými příspěvky a v Právu je přinejmenším do voleb číst nebudou.

Člověk si ale musí nějak vydělávat, a proto se v Právu již následující den (5.4.) objevil Uhlův článek Přispěje stát i na opravu domů?, kde poznáváme svého starého známého - Uhl zde agituje za práva občanů na bydlení a oslavuje "sociální jistoty" komunismu. Pod článkem není uveden ani jako redaktor, ani jako novinář, je zde pouze napsáno, že "autor byl vládní zmocněnec pro lidská práva". V následujících příspěvcích už je u jeho jména napsána pouze poznámka "autor je novinář". Z komentátora se tedy Uhl změnil na novináře, aby mohl i nadále publikovat své názory mezi svými. Předtím, coby redaktor či komentátor, patrně novinářem nebyl, šibal jeden.

Petr Uhl sice členem komunistické strany nebyl, zaníceným bolševikem ano, však byl vězněn pro své ultralevičácké - trockistické, i pro tehdejší komunisty nebezpečné - názory, nikoliv pro jakousi obhajobu lidských svobod, jak je nám od revoluce namlouváno. Své přesvědčení nijak neskrývá, protože již další den, v pátek, se s ním na publicistické stránce Práva setkáváme znovu, tentokrát je podepsán pod článkem Podobají se kariéristé nacistům? Pan Uhl ve svém příspěvku rozebírá německo-lucembursko-český film Devátý den režiséra Volkera Schlöndorffa. Nejprve nám přiblíží osud hrdinného lucemburského kněze poslaného za války do koncentráku, aby se oklikou dostal k tomu hlavnímu - že vlastně ten komunismus nebyl nijak špatný. Píše:

Přemýšlet mají o čem i ti diváci filmu, kteří mají perzekuční zkušenost s StB. Nikdy ale nestáli před tak osudovou volbou jako kněz Jean Bernard. Pokud selhali, přistoupili na spolupráci s režimem, získali jen malé osobní výhody. Za jejich pevný, nekompromisní postoj jim nehrozila, aspoň ne v době normalizace, smrt. Smrtí nebyla ohrožena ani rodina, jen děti se třeba nedostaly na školu. A už vůbec nešlo o mnohamiliónové společenství církve, její čest a kolektivní svědomí.
Význam obětí stalinského teroru a normalizační perzekuce nelze zlehčovat. Byla to ale jiná doba, jiná perzekuce, i oběti nebyly vystaveny takovému utrpení a osobní zkoušce. Srovnávat nacismus a komunismus ani v tomto ohledu nelze.

Komunismus, který nám předkládá pan Uhl, byl patrně procházkou růžovým sadem, přestože po sobě zanechal mnohem větší počet obětí, než o jakém se kdy Hitlerovi mohlo byť jen zdát. Pan Uhl patrně zapomněl na ruské gulagy, na Miladu Horákovou, na Jáchymov a další podobné vražedné kolonie stvořené komunistickými zločinci k likvidaci nepohodlných lidí. A že se za normalizace nedostal potomek na vysokou kvůli nežádoucím názorům rodičů? Nu což, mohl se postavit k soustruhu, případně k lopatě, těch bylo vždycky dost.

Možná tu zprávu o přerušení pracovního poměru Petra Uhla myslela redakce Práva jako aprílový žert, uveřejnila ji koneckonců 1. dubna. Nic to nemění na tom, že na jejích stránkách stále publikuje jeden - v případě zločinů komunismu záměrně zapomnětlivý - šibal. Novinář a kandidát Strany zelených Petr Uhl.

Poznámka: Soudruh Uhl ovšem není zapomnětlivý v jiném směru, a to když myslí na sebe. Vždyť kolik je dnes v České republice kandidátů do Poslanecké sněmovny, kteří mohou skoro denně uveřejňovat své názory v celostátním deníku - a ještě jsou za to placeni?!