Když George Orwell v zimě 1943-44 svoji bajku psal, nebyly už takové hurá-procesy díky soudruhu Stalinovi ničím neznámým, byť tehdy mnozí ještě bohužel nevěřili. Válkou ponížení Čechoslováci přesto zvolili si raději cestu, která neomylně přinesla pak takovéto hrůzy i do jejich soudních síní. Také třídně perspektivní intelektuálka Brožová mohla si tu knížku hned po válce koupit – jistě by jí imponovala slova farmářova: „Jestliže vy máte svá nižší zvířata, s kterými jsou problémy, my zase máme své nižší třídy!“

Kdo se také otřásal hnusem nad románem 1984, pochopí snad, co mi na těchto Orwellových dílech přijde tak dusivě bezvýchodné – bezmocnost jedince proti kolu dějin, společenských převratů a uspořádání, kde vítězové pokoutně přejímají manýry poražených, jež si zároveň s gustem podávají, a prostý člověk má v tom soukolí úlohu tak leda zrna v žentourech času. Hovadství jako axiom lidské přirozenosti. „Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější,“ hlásá nakonec už nepokrytě nová propaganda na farmě a i dnes mají někteří pocit, že jako to dříve odnesla Horáková, tak je dnes na řadě Brožová-Polednová; jsme opravdu stejní?

Minulý týden se mi tu sešly dva články se společným jmenovatelem – otázkou, zdali neměl ten Orwell nakonec pravdu. „Dle mého má pobyt Brožové-Polednové ve vězení smysl jediný, a to ten, že se společnosti tímto naskýtá možnost debatovat o minulosti;“ – zlatá slova jednoho ze zdejších autorů. Hned druhý den už také na jedněch rudých stránkách debatoval k věci jakýsi mladý soudruh: „Nenávist, žíznivost po sekání hlav, pomstychtivost, to vše bylo silnější, než lidský a zdravý rozum.“ Nu ano, nejedno staré srdce si jistě úlevně povzdychlo, že boží mlýny přece jenom melou … - proč ale ne? Nicméně i diskuse pod prvním, „modrým“ článkem jakoby hojností černobílých (anti)komunistických výkřiků smutně svědčila o tom, že blbost pravou a levou nezná. Co víc, i sám autor skepticky uzavírá článek sérií burcujících otázek: Kde se vzala tato žena a jí podobní? Nejsme nakonec stejní, „akorát že v opačném duchu?“ A dodává: soudkyně je odsouzena, „pochopili jsme skrze to naši minulost?“

Ano, určitě. Soudkyně Brožová-Polednová se totiž coby osoba dospělá a právně způsobilá dopustila něčeho asi takovéhoto: „Předstoupily tři slepice, které vedly vzpouru kvůli vejcím, a prohlásily, že se jim Kuliš zjevil ve snu a vyzýval je, aby neposlouchaly Napoleonovy rozkazy. Také tyto slepice byly ihned utraceny. Pak vystoupila husa a doznala, že při minulých žních ukryla šest klasů obilí a v noci je pak snědla. Jedna ovce přiznala močení do napájecí jímky – jak řekla, navedl ji k tomu Kuliš – a dvě další ovce doznaly vraždu starého berana, zvláště věrného přívržence Napoleona, který dostal zápal plic, když jej honily kolem ohně. Na místě byly utraceny. A pak pokračovala šňůra doznání a poprav, až před Napoleonem byla navršena hromada mrtvol a vzduch ztěžknul pachem krve, který zde nebyl znám od doby, kdy byl vyhnán Jones.“

Léta padesátá se Kladivu na čarodějnice podobala nemálo; kdyby platily ony pesimistické historické reminiscence, s tradiční vírou v boží mlýny ne pohříchu úzce nesouvisející, trávila by teď nejspíš soudružka Brožová-Polednová závěr stáří na mučidlech. Nu, každá doba mele naštěstí jinak – stařenka je v domově důchodců s obzvláštní péčí, jaká by v civilu nebyla možná. Očekávám, kdy jí budou povoleny vycházky, s nezbytným doprovodem, který zaplatím i já; pár korun na tento fond rád věnuji. Přesto mladý komunista úpí: „Tak trapně vyústila předcházející soudní tahanice, proces se skoro 90letým člověkem, jehož provinění je více než sporné, je-li vůbec nějaké.“ Nabízí i řešení pro občana Bycha: buď prezidentská milost, či soudní osvobození ze zdravotních důvodů.

To vše již, jak víme, proběhlo: poté, co byla – přes reálnou naději na osvobození - nakonec před půlrokem za někdejší justiční vraždu Horákové odsouzena na šest let, podala za ni nejvyšší státní zástupkyně k prezidentovi žádost o milost: Klaus si zachoval tvář, a je už v tuto chvíli jedno, zdali by tak býval jednal i v dobách, kdy Grebeníčka hostil v Lánech: „Náš nezávislý soud rozhodl a udělení milosti by tento závažný krok naší justice ve vztahu k naší tragické minulosti negovalo.“ O měsíc později, když měla trest nastoupit, jak jinak, než že se tak nestalo „ze zdravotních důvodů“. Průtahy ale nepomohly – katr se nakonec zavřel, rezignovaná stařena raději nastoupila už v předvečer.

Mezi svými má komunistická seniorka aureolu mučednice jistou – „Oběť doby“, tak ji nazývá onen juniorský souvěrec. To vůbec nevadí – důležité je, že, jak poznamenal jeden z účastníků diskuse „modrého“ článku, „význam rozsudku jednoho z nejkřiklavějších projevů bezpráví v novodobé české potažmo československé historii je precedentní. (…) Důležitější memento je pro současnost a doufám i varováním do budoucna pro ty, kteří jsou dnes pevně přesvědčení, že jejich stromy rostou do nebe. (…) Přes neomluvitelnou a desetiletí trvající laxnost justice a naprostou výjimečnost případu je tento případ důležitý zejména z morálního hlediska.“

Pochyby autora „modrého“ článku chápu tudíž jako výraz jemu vlastního stylu tázacího – sám přece jinde zmínil, že „zejména je nutné odsoudit ideologii, tzn. „učení Marxe“. To se tady teď svým způsobem stalo. Nikde jsem si totiž zatím nepřečetl, že by se soudruzi vzdali svého Manifestu: „Komunisté (…) prohlašují otevřeně, že jejich cílů lze dosáhnout jen násilným svržením celého dosavadního společenského řádu. Nechť se panující třídy třesou před komunistickou revolucí!“ To znamená, že ideologie KSČ(M) by na tom právně měla být jako ideologie kupříkladu Al-Kajdy. Není-li to kvůli evropským historickým reminiscencím pohříchu politicky možné, je dobré, soudíme-li tedy alespoň ty, jež ve jménu této ideologie popravovali své odpůrce. Anebo ne …?

Vůbec přece nejde o to, že se teď Mejstříci radují, jak kdosi žalobně poukazoval – morální rozměr případu tu překonává onen takříkajíc zadostiúčinný. Nejde ani o to, že tu samozřejmě bují i ten akcent řekněme amorální, pro nějž lidová mluva nabízí jadrnou „prasečí radost“, což je ale pojem stejně český jako Švejk, a tak už ho Orwell ve své bajce o tom, jak se prasata vyrovnala lidem, literárně zpracovat nemohl – ne však tak jeden modrorudě, tedy vlastně fialově rozohněný autor, který by nejraději stařenku mučil promítáním jejího procesu s Horákovou...

Jde o to, že vražedkyně byla nakonec potrestána, byť i se zpožděním dvou desetiletí. Je to dobrý signál, že společnost přece jenom nakonec nějak ctí Konfuciovo „co sám nechceš, nečiň jiným!“ – a nejen na tak tenkém ledě, jako je otázka vyrovnání se s komunistickou minulostí, ale třeba i ohledně Viktorů Kožených – sic. Je dobré, vidí-li lidé, že špatnostem čelí nezávislá spravedlnost. Tím, že společnost je taková, dává světlý příklad svým občanům – alespoň někdy. Toto byl jednoznačně takový světlý krok. Proto - jakkoli to zní necitelně - díky za každou zavřenou Brožovou–Polednovou...