V poslední době se stalo poněkud více frekventovaným slovem vlastenectví. Zaklínají se jím mnozí, aby dotvrdili svoji pravdu. Jiným je vyčítáno, že by se měli chovat vlastenecky a nepaktovat se s cizáky. A tak dále.

Slovo vlastenec, mající vyjadřovat vřelý vztah jeho nositele k vlasti, zažilo již tolik obměn a zneužití, až je obdivuhodné, že se znovu a znovu vynořuje a bohužel nás někdy i rozděluje.

Asi se všichni shodneme na tom, že vlastenec má rád rodnou zem. Což neznamená, že bude nekritický a neobjektivní k její minulosti ani k současnosti. Láska k vlasti neznamená, že nesmíme mít pěkný vztah k vlastencům v jiných zemích. Je to výraz na jedné straně velice zneužitelný, na druhé straně krásný. Tak krásný, že bychom jím měli šetřit. A hodně šetřit. A umět ho citlivě rozeznat od nacionalismu.

Vždycky, když někde čtu text, v němž se autor zaklíná svým vlastenectvím či jiné k němu nabádá, vzpomenu si na tento výrok Masarykův: „Opravdová láska k národu je věc velmi krásná; u slušného a čestného člověka se rozumí sama sebou; proto se o ní mnoho nemluví, tak jako slušný muž nevytrubuje do světa svou lásku k ženě a rodině.“

Je to jednoduché, že? On nám to Masaryk ale moc neusnadnil, protože již dávno neumíme definovat slušného a čestného člověka. Je zřejmě mezi tím jakási přímá úměrnost - počet slušných a čestných lidí v národě přibližně odpovídá počtu skutečných vlastenců. A nebojte se. Slušných a čestných lidí máme dost. Jenže jaksi neplní vždy první stránky novin.

Pocit vlastenecké hrdosti máme například ve chvílích, kdy slyšíme nebo čteme o tom, co vynikajícího se povedlo nějakému příslušníku našeho národa. Purkyně objevil protoplazmu, Heyrovský polarografii, Čapek dal světu název robot, piloti RAF dokázali, jak dobří jsme bojovníci, náš sklář Böhm byl u toho, když Edison vynalézal žárovku. Těch příkladů bychom našli tisíce.

Kdyby si někdo dal tu práci a udělal seznam našich lidí, kteří například ve dvacátém století vynikli v jiných zemích a světadílech, byl by to seznam předlouhý. Drtivá většina těchto lidí, vědců, vynálezců, umělců, architektů, ekonomů, básníků, spisovatelů má někde v této zemi vesničku či obec, z níž pocházejí a nikdy ji nezatratili.

Opravdový vlastenec má z takového seznamu radost. Tu mu snad kalí jen to, že většina těchto lidí byla jinými „také vlastenci“ z této země vyhnána v několika emigračních vlnách. Mnozí chrabří potomci husitů, piloti RAF, umírali jeden po druhém v jáchymovských lágrech, v lepším případě na Mírově.

Když mnozí po listopadu 1989 volali, abychom si přizvali na pomoc při budování demokracie naši četnou a v politice, vědě i ekonomice zběhlou emigraci, bylo tomu odporováno tvrzením, že by si měli v cizině zůstat. My, že jsme tu úpěli za Husáka, a oni, emigranti jedni, pojídali pečená holoubátka. A již máme problém. Jsou vlastenci ti první, nebo ti druzí?

Svého času proběhla tiskem zpráva, že odborná skupina význačných historiků, spisovatelů a pedagogů z Německa a Francie dokončila dějepisnou učebnici o vztazích mezi Francií a Německem v uplynulých staletích. A podle ní se budou učit žáci a studenti obou zemí. Byla to jistě obrovská práce, neboť jde o nesmírně složité a těžké téma. Ale dobrá věc se zřejmě podařila, i když kniha bude „také vlastenci“ v obou zemích zřejmě napadána. To se dá předpokládat.

Myslíte, že by se u nás našlo dost vlastenců, kteří by podobnou učebnici napsali velmi objektivně s Poláky, Slováky, Maďary, Rakušany a Němci? Není snad vlastenectví vyjádřené láskou k vlasti také schopností přiznat druhým stejné právo? Neměl by opravdový vlastenec být právě tím, kdož umí velmi citlivě rozlišit opravdové vlastenectví a nacionalismus? Umíme to věrohodně?