Ve středu vyšel text Jiřího Pehe Česko mezi skanzenem a modernitou. Chci s ním polemizovat.

Zase ti hrozní Češi

Obsah článku by se dal shrnout takto: Postoj české společnosti vůči modernizaci je nepřátelský. To je špatně, protože technologické inovace jsou prospěšné a nevyhnutelné zároveň. Když se tomuto vývoji Češi vzpírají, tak mohou pouze prohrát.

Co všechno Pehe na české společnosti kritizuje, je dostatečně známé. Patří k předním zastáncům názoru, že si lidé jako on opravdu nezasloužili tak natvrdlé a zaostalé obyvatelstvo. Proto je zajímavější mluvit o tom, co Pehe Čechům přímo a nepřímo doporučuje, a hlavně zmínit to, o čem nemluví vůbec.

Kvůli okouzlení moderní technologií si většina intelektuálů neklade otázku, k jakým důsledkům vede hlavní princip dnešního hospodaření, který zní takto: „Co jde vyrobit, to se musí vyrobit a všechno, co se vyrobí, se musí prodat.“

Intelektuální předvoj naší společnosti je tak omámen modernitou, že přehlíží socio-politickou cenu bezuzdého zavádění technologických inovací. A je-li tedy Pehem kritizovaný „český skanzen“ (byť zcela nevědomá) forma vzpoury proti nadvládě ekonomické účelnosti, tak to sice moc nezmůže, ale zásadně chybné to není. Pehem a jemu podobnými obdivovaná moderní technologie se totiž používá převážně k úspoře pracovních sil.

Modernizace = racionalizace

Řekněme si to úplně jasně: Bez zásahu skutečně demokraticky potvrzené politické moci se zavádění technologických inovací odehrává především jako překotná racionalizace výroby. Ta vede k rychlému zániku pracovních míst a dokonce i celých branží, aniž by stačila včas (anebo vůbec někdy) vytvořit srovnatelnou náhradu jinde.

Sociálněvědní inteligence probdí cele noci kvůli klimatické změně, ale nechápe, že daleko dříve, než se zeměkoule ohřeje na kritickou teplotu, se přepálí pojistky sociální soudržnosti.

Je paradoxní, že intelektuální předvoj společnosti prý bojuje za pokrok, a přitom kritizuje společnost za to, že se dost rychle nežene do (k minulosti směřující) slepé uličky. Ta se jmenuje „pořád více, levněji a rychleji“.

Sociálněvědní inteligence je omámena pokrokem, a proto nepostřehla, že tržní ekonomie již dávno vyřešila staletý problém hospodaření, totiž nedostatek. Místo něj dnes ale máme problém nadbytku. Dosavadní cíl „pořád více“ tak ztrácí význam stejně jako cíl „pořád rychleji“.

Vývoj společnosti se neodehrává podle našich přání, ale řekněme si to na rovinu. Roboti přišli nevhod, a oslavovaná moderní technologie proto funguje hlavně jako nástroj samoučelného urychlování výroby a zároveň příčina pro vynucování spotřeby. Jak dlouho to asi tak může fungovat?

Zachraňte kapitalismus

Robotizace přišla nevhod a stejně jako včera nemá ani dnes smysl stroje rozbíjet, ale nejspíše bude třeba roboty zdaňovat. A tím se dostáváme k problémům, které náš intelektuální předvoj omámený pokrokem nezmiňuje.

Sociálněvědní inteligence, k níž vysokoškolský učitel Pehe také patří, se předhání v ujišťování, že dnešek a zítřek je díky technologii navždy lepší než včerejšek, jenom se prý musíme celý život učit. Ale tohle leninské heslo nezabrání tomu, aby možná již pozítřek nerozmetal sen o krásné novém technologickém světě.

Ani sociální vědci (a PC budiž pochválena) ani sociální vědkyně dosud nepochopili, že právě oni společnosti dluží vyřešení dvou úloh:

1. Musí se koncepčně postavit proti podřizování člověka technice a

2. musí navrhnout alternativu k destruktivní neoliberální ekonomické teorii a umožnit tak politické přežití kapitalismu.

Chceme kapitalismus zachránit, a proto jej musíme přestavět tak, aby společnost opět používala hospodářství ve svůj prospěch a ne ekonomie společnost jako svůj zlatokopecký claim. Jde o vytvoření nového modelu světa hospodaření a práce a ne o automatizaci toho, který dožívá.