Minulou středu věnoval Český rozhlas velký prostor ožehavému tématu. Celý den se různými formami debatovalo o zločinech, které se na našem území odehrály těsně po válce. Není pochyb o tom, že ke zločinům docházelo. Česko-německá komise historiků konstatovala v roce 1996, že ve statistikách jaksi schází 220 až 270 tisíc Němců. Přišli o život? Pokud ano, za jakých okolností? Československé statistiky uvádějí 22 tisíc prokazatelných úmrtí. Kde je pravda? Komise doporučila, aby se ve vědeckém diskurzu a v politice „nepoužívalo počtu 220 tisíc“.

A přece se používá, parafrázujme slavného astronoma.

O tématu se u nás s větší či menší frekvencí debatuje v průběhu posledních dvaceti let. Před tím to bylo téma do značné míry tabuizované. I to má hlubokou příčinu. Bolestnou sebereflexi si může dovolit jen svobodná společnost, v nesvobodné nepřichází v úvahu, protože ohrožuje osobní i skupinové zájmy vládnoucí elity.

Středeční rozhlasová debata dala zaznít i posluchačům a tehdy se objevilo několik zajímavých dotazů. Dva z nich na sebe logicky navazovaly. Má debata smysl? A pokud ano, má být vedena adresně, tedy eventuální viníci mají být jmenováni? Aby to nebyla jen planá debata, Radiožurnál odvysílal večer reportáž o masakru u Podbořan, jehož se měl zúčastnit podle žijícího svědka, sudetského Němce Eduarda Fickerta, jistý Karel Srp. Muž, který zemřel teprve před čtyřmi lety a příslušníci jeho rodiny dosud žijí.

Se smysluplností diskuse snadno najdeme shodu. Zdá se dokonce, že se o tehdejších událostech diskutuje víc než před těmi dvaceti lety. Tehdy byla na pořadu dne aktuálnější témata, ovšem tehdy ještě žilo mnohem víc účastníků těch událostí. I to ovšem může být jeden z důvodů. Snadnější je vyrovnání s minulostí, která nebolí. Lidé se zkušenostmi z denacifikace v Německu poukazují na to, že i Němci byli důslednější v tomto ohledu až v polovině šedesátých let. To dorostla nová generace a ta se snažila vyházet z výnosných míst ve správě i v ekonomice starší generaci, mnohdy lidi s hnědou minulostí.

Tak tedy, diskutuje se, ovšem diskutovat lze i o průběhu diskuse. Nelze v ní přehlédnout jeden názorový proud, který referování o poválečných zločinech odsuzuje a pokládá ho za apoteózu nacismu. Kdyby tomu tak bylo, bylo by to samozřejmě špatné. Poválečné vraždění se nedá odtrhnout od toho, co bylo před ním a co následovalo. Před ním bylo válečné vraždění a před ním předválečné pošetilosti a před ním světová válka, která zahájila VES, totiž Velkou Evropskou Sebevraždu. Bylo by zajímavé sledovat roli lži v této VES. Lhaly všechny režimy, demokratické i diktátorské, lhaly si do kapsy i lhaly vlastním občanům či poddaným. Otevřená debata, to je opak lži, a tudíž chválabohu, že se debatuje. Není to samoúčelné a nejde o špinění něčeho nebo někoho. Je to očistné.

Po středě toho víme o podbořanském masakru hodně. Známe jméno jednoho z aktérů, udělali jsme si představu o tom, kolik obětí asi bylo. Není však jednoznačně jasné, kdo byli ti zastřelení. Šlo skutečně o nacisty a gestapáky, anebo to byla paušální etnická likvidace? Bez dokumentace se na takové otázky nedá odpovědět. Nedávno se podařilo Miroslavu Marešovi rozkrýt případ masakru u obce Dobronín. Sám Mareš uvádí, že má k disposici další svědectví poukazující na obdobné případy na jiných místech na Jihlavsku. Dá se čekat, že nás další odhalení čekají. Snad jednou dojde i na Prahu, kde docházelo k lynčování Němců a kolaborantů přímo v ulicích. Informace by mohly poskytnout i ruské archivy - autor před lety viděl fragment dokumentárního záběru pořízeného sovětským vojenským kameramanem. Ty filmy a jistě i fotografie a písemné záznamy někde musejí být.

Ovšem tato další odhalení jen maličko a nepodstatně doplňují to, co se ví už dávno a co před patnácti lety konstatovala i ona česko-německá komise historiků. Přibude puntíků na mapě.

Ale ta podstatná diskuse se nevede. V ní by musela zaznít otázka, zda jsme rádi, že jsou Němci pryč, ať to budeme pokrytecky nazývat odsunem, anebo nelítostně vyhnáním. Němci u nás od roku 1945 nejsou jako výrazná součást společnosti. Takže znovu, scházejí nám a jsme rádi, že to tak je? Jsme schopni uvažovat o tom, zdali jsme nepřišli o nějakou hodnotu, o podnět a pobídku? Nemám na to jednoznačnou odpověď, jen suše konstatuji, že se tato otázka neklade, že tato diskuse na pořadu dne není a kdo ví, zdali jí jsme schopni.

Lidé se zkušenostmi z denacifikace v Německu poukazují na to, že i Němci byli důslednější v tomto ohledu až v polovině šedesátých let. To dorostla nová generace a ta se snažila vyházet z výnosných míst ve správě i v ekonomice starší generaci, mnohdy lidi s hnědou minulostí.

LN, 21.1.2011