SPOLEČNOST: Obrana české politiky
„Čtyři nohy dobré, dvě špatné. Béé.“
Přepnete-li na jakoukoli naši televizní či rozhlasovou, stanici, koupíte-li si jakékoli české noviny, posadíte-li se do jakékoli restaurace či kavárny a jdete-li dokonce pouze po ulici, slyšíte stále totéž: Česká politika je strašná, politici jsou hrozní. Politická kultura je děsivá. „Kdepak u nás, tady je politická špína, to jinde, na Západě, je skutečná demokracie, které se naši politici ještě musí moc učit.“
Jednou novinářům - a indoktrinovaným občanům - vadí, že se ODS domluvila s ČSSD, podruhé jim vadí, že se tyto strany proti ostatním domluvit nechtějí či nedokážou. Vždy je zaručeně všechno špatně. Ostuda, hanba, skandál, podvod na voličích, nechutný kabaret.
Já v této souvislosti spíše přemýšlím, co hrbatého sídlí v české duši a jaké to má kořeny. Nejde ani tak o to, že apriorní – a paušální - odsudky české politiky šíří lidé, jejichž tiskoviny a média jsou často ve ztrátě a jsou různým způsobem dotována. Dokonce z kapes daňových poplatníků, což je zvlášť nechutné. Také nejde v této chvíli primárně o to, že tyto odsudky bez rozmyslu papouškuje populace, která se nedokáže domluvit ani v nejbližší komunitě, dokonce tak, že Česko se svými 40 % rozvedených manželství vede světový žebříček rodinné nestability. Jaký běs zasahuje českou zem, že její občané stále kňučí jako zbití psi a svou „noblesu“ rádi projevují právě přes pohrdání politikou a politiky?
Vrátím-li se hodně zpátky, musím konstatovat, že česká duše nikdy nebyla příliš otevřená. Co si kdo vyrobil a vypěstoval, to měl. Nebyli jsme nikdy primárně obchodním národem a dodnes se to těžce učíme. Nebyli jsme otevření do moře a obchodníci či později průmyslníci a bankéři byli vždy pro většinu populace podezřelou komunitou, která nasála cizí, nepřátelské, způsoby a manýry. Hoden obdivu je dodnes šlechtic, feudál, který majetek a politickou moc jaksi „má“ a o tom se nediskutuje. Příslušník „aristokratického“ rodu může dokonce klidně krást a padělat listiny, média mu dokonce fandí. Jakmile však postaví fabriku a vydělá peníze švec anebo výrobce „velocipedů motorových“, je hned podezřelým individuem, ne-li zločincem, kterého je třeba vyvlastnit.
Ano, přišli jsme kdysi z východu, z širých plání, kde cizinec byl zpravidla nájezdník, kočovník, zloděj a vrah, a nelítostný Asiat, proti kterému obranou bylo pouze ukrutné samoděržaví, tuhá organizace a tuhá církev, z nichž nakonec vzešel v poslední době i komunismus. Dokonce i ono „slavné“ husitství nebylo ničím jiným, než jakýmsi „protokomunismem“, návratem k původním pravdám neposkvrněné církve a prvotního křesťanství, kterému – přiznejme si to – se podařilo dokonale rozvrátit už největší obchodní civilizaci starověku – Římskou říši - a na 700 let zahnat lidi zpátky do lesa.
Co hlásal Jan Hus, nelišilo se zas tolik od dnešních stesků vůči politice a podnikání. Sotva české země tehdy pozvedly obchodního ducha, rostla města a země po všech stránkách bohatla – což způsobila i ( v komunistickém žargonu) oportunistická církev, která toto „nečisté kupčení“ přinejmenším tolerovala a participovala na něm – hned se objevila záplava věrozvěstů, napravovatelů a neposkvrněných kritiků, kteří české království dovedli k pálení kostelů, ničení majetku a kultury, k zabíjení a k izolaci od zbytku Evropy. Karel IV. a jeho pragmatický přístup byl zapomenut a zadupán do země. Pod praporem čistoty vládli gauneři, lapkové a šílenci. Připočteme-li 300 let vlády Vídně, tedy cizí vlády, je odpor vůči politice jako takové dokonce snad i pochopitelný. Mezi novináři však neomluvitelný.
Kdybychom instalovali skrytou kameru třeba do jakékoli školní třídy, dozvěděli bychom se o politice vše podstatné. Popsal to dávno Machiavelli - a co je na tom špatného? Co je na tom divného? Jde o to, zdali politika je demokratická. Je to totiž hra svého druhu, která přináší jasná pozitiva. Dělbu moci, vzájemnou kontrolu, střídání garnitur, tok nových myšlenek, pružnou reakci na vývoj. Přináší-li demokratická politika hádky, politické souboje, provalují-li se skandály, je to zlatý hřeb systému. Nikoli ostuda, nikoli nemohoucnost a už vůbec ne selhání. Při každém skandálu a politické krizi měly by znít oslavné chorály a nikoli plytké pitomé kritiky. Systém se sám očišťuje od překonaných koncepcí, pružně reaguje na změny v okolí, odhaluje zločince a zjednává nápravu. Posunuje se dopředu a zdokonaluje se v konkurenci ostatních. Opravuje sám sebe. Je to tak nepochopitelné, abychom museli stále číst politické odsudky?
Špatní jsou úplatní politici, kteří nehrají podle pravidel. Proč má ovšem být špatná česká politika? Má snad být nastolen jakýsi nový komunismus, kde se nic neděje a nikdo se nic nedozví? Pouze Jakeš se Štrougalem budou vyměněni za někoho jiného, jenž má „dobré názory“?
Také letos v létě se v české politice nestalo nic tak výjimečného co by žádalo věčné odsudky. Voliči rozdali karty, se kterými se všem obtížně hraje. No a co. Budeme mít novou vládu, anebo budou předčasné volby. Co je na tom tak divného? Sociální demokracie sice je stranou lidí vesměs poněkud pasivních a nepraktických, někdy i nedůvtipných – s čímž její lídři kalkulují - nicméně celkově Česku nyní vládne město a modernita. Kapitalismus. Jak je to v Polsku? A je snad českým prezidentem bigotní věřící jako v USA, který intenzivně hledá hada, záměrně mu šlápne na ocas a nakonec se diví, že byl uštknut, což je dobrý důvod vyhlásit světové tažení proti hadům? Bude snad český premiér šéfem velké koalice jak tomu bylo celá desetiletí v Rakousku a nyní v Německu? Povede snad Česká republika zpackanou a zbytečnou válku proti některému svému sousedu jako Izrael?
Tak prosím zastavme věčné odsudky české politiky. Není o nic horší než ta západní. A neopakujme pořád to, co jediné se naučily ovce v Orwelově zvířecí farmě: „Čtyři nohy dobré, dvě špatné, béé.“ Právě toto je už dávno trapné. Nikoli česká politika.
Autor je ekonom