Chraňme své děti! I před zneužíváním pojmu pohlavní zneužívání

Je to příhoda ze života stará už asi čtyřicet let. Byl jsem manželským poradcem. Stalo se, že v nedělním ránu po probuzení se mladý manželský pár jal dělat to, co manželské páry v posteli s oblibou dělají. Jejich chlapeček, dítě asi jednoroční, právě se stavěl na nožičky, s nimi nespal v ložnici, ale v dětském pokoji vedle. V nejlepším zjistili, že jejich děťátko už vskutku chodí! Stálo náhle vedle lože manželského. Tatínek sklouzl z maminky a převrátil se nešťastně na záda. Chlapeček radostně uchopil tatínka za to, co měl náhle na dosah: za jeho ztopořené mužství. Maminka postihla komickou stránku situace a dostala nápad. Sáhla po fotoaparátu, který ležel na nočním stolku, a udělala momentku.

Začalo to v Anglii...

Až posud to byla jen povedená rodinná taškařice. Jenže ouha! Maminka ve své zamilované nevinnosti nechala povedenou fotku vyvolat. Přičinlivý soudruh z FOTOCHEMY snímek zanesl na policii. Z komické příhody zamilovaného manželského páru se stala veřejná záležitost.

Byla to jiná doba. Tisk vydávaný organizacemi Národní fronty takové věci zásadně netiskl a jiný nebyl. Prodejnost novin ještě negenerovala zisk, aktivistické vášně kanalizovala partaj v uličních výborech, a tak se ta událost veřejnou vlastně nestala. Policajti se zeptali na soudu, co s tím, a rozumná soudkyně se zeptala nás. „Manželské a předmanželské poradny“ byly tehdy jednou z veřejných sociálních služeb. Zjistilo se, že je to spořádaná mladá rodina, dosud šťastná, a byla snaha neničit je tím, že se z jednoho pohodového rána udělá aféra. Snad se to zametlo pod koberec, zda úplně, to si po těch letech nepamatuji.

Dnes by to dopadlo jinak. Z pojmu „pohlavní zneužívání“ se stal mediakr, výraz, který žije ve veřejném prostoru a nikdo neví, jaká realita za ním vlastně je, ale všichni vědí, co si o tom myslet.

Patří to k povaze našeho světa. Vzpomněl jsem si na tu příhodu ještě o řadu let později, někdy v osmdesátých. Dětská lékařka v severní Anglii si v odborném článku přečetla, že nedovíravost řitního svěrače může být u dítěte také následkem znásilnění. Pojem sexuální zneužívání tam už byl tehdy zaveden, a tak když takový příznak u jednoho chlapečka zjistila, ohlásila to sociální péči. Vložil se do toho soud, chlapeček byl rodičům odebrán, dostalo se to do novin. Rodiče, mladý pár s vysokoškolským vzděláním, oba v povoláních, která nelze vykonávat bez dobré reputace, byli skandalizováni a zničeni.

Anglie je matkou právního státu, bránili se soudně. A nemlčeli. Tisk měl o čem psát. V první instanci prohráli, byl tu ten fyzický důkaz, chlapcova prdelka. Odvolali se, soudy se vlekly, doba plynula, děti rostly.

Šílenství sociálního státu

A Británii zachvátila zvláštní epidemie. Další lékařky, sociální pracovnice a učitelky takto zjišťovaly na dětech „možnost pohlavního zneužívání“, podávaly hlášení a aparát sociálního státu konal. Případů rodin s odebraným dítětem přibývalo v násobcích. Společností stoupala morální panika. V novinách bylo denně o čem číst. Rodiče odebraných dětí se spojovali, právně napadali znalce, urputně se odvolávali. Soudy měly novou agendu, právní kanceláře jakbysmet, nemluvě o sociálních pracovnících.

Až někoho napadlo, zda se tu následek nezaměňuje za příčinu. Ve veřejné rozpravě se ozvalo: Co když to není tak, že případů označených jako sexuální zneužití přibývá, a proto o nich píšeme, nýbrž protože o nich tolik píšeme, více případů je takto viděno a souzeno? Slavný americký novinář Walter Lippman už na konci dvacátých let minulého století poznamenal: Nejprve věci nazýváme, pak je vidíme.

Chraňme děti.

Svět reprezentovaný v mediích má být zprávou o našem žitém světě, ale on také ten svět vytváří: had se zakousl do svého ocasu.

Když láska přichází o nevinnost

Už na konci devadesátých let napsal sociolog Zygmunt Bauman: „Strašidlo sexuality obchází rodinnými domy. Aby se zahnalo a zažehnalo, je třeba držet si děti od těla. A především se musíme zdržet všech důvěrností a zjevných, hmatatelných projevů rodičovské lásky. (...) Rodičovská něha přišla o svou nevinnost. Veřejnost je si dnes plně vědoma toho, že děti jsou vždy a všude sexuálními objekty, že každé rodičovské pohlazení má svůj pohlavní aspekt a že v každém láskyplném gestu se může skrývat pokus o pohlavní sblížení.“

Rodina už dnes opravdu není to, co bývala.

Myslím, že odborná debata o „sexuálním zneužívání“ by měla začít tím, že si lépe vyjasníme, co a za jakých okolností tento pojem všechno označuje, kdy a jaká je nejlepší reakce státu a především – jak je možné je spolehlivě rozpoznat, tedy zvenčí. Mohli bychom se dostat i blíž k pochopení toho, co se to s rodinou v naší civilizaci děje.

Děti jsou to nejcennější, co máme, musíme je chránit.

Autor, profesor sociologie MU v Brně, pracoval jako manželský poradce

LN, 2.2.2015