Před několika týdny byla spuštěna kampaň organizace Člověk v tísni s názvem CHCETE HO?, jejímž cílem je boj proti neonacismu a pravicovému extremismu. To je ovšem dosti zjednodušující pohled tvůrců kampaně a paradoxně to byl anarchistický publicista Ondřej Slačálek, jehož kritický text na adresu CHCETE HO? vcelku výstižně poukázal na mnohé stereotypní mýty, které většinu „protiextremistických tažení“ cyklicky doprovázejí. Ale co samotný pojem „extremismus“, dává nějaký smysl, nebo se jedná o úskok, kamuflovanou snahu vykázáním určitého názoru do oblasti „extrémna“ docílit jeho znemožnění a apriorního vyloučení?

Skutečné zamyšlení nad praxí názorové korektnosti, snahy o lexikální čistku, jak o ní mluví například francouzský sociolog Pierre André Taquieff, vylučování určitých názorů, jejich apriorní přirovnávání ke všemožným ideologickým „ismům“ (děje se jak na pravici, tak na levici) a degradací faktické veřejné debaty na jakousi iluzi kritického myšlení, která v podstatě spočívá v neustálém omílání zavedených, dogmatických a konformních frází a stereotypů, by vyžadovalo hlubší studii.

Na druhou stranu však lze při bližším pozorování (nejen) české mediální a kulturní reality vysledovat určitou škálu souřadných prvků, které dokazují, že s pojmem „extremismus“ je až příliš často nakládáno silně libovolně, účelově, výsledkem čehož je fakt, že lze nálepkou „extremista“ označit kohokoli, kdo se protiví „standardu“. Ten je potom vykreslen jako cosi nenormálního, nedůvěryhodného a v konečném důsledku nutného k ostrakizaci. Vítězí demagogie, ideologismy, netolerance a agresivita. Na argumenty, debatu, nehledě přesné definice problému nezbývá místo.

Extrémistou (všimněme si častého užívání varianty slova s dlouhým e, která zdůrazňuje negativní vyznění samotného termínu) je dnes nazýván kdekdo. Extrémisty nalezneme jak na pravici, tak na levici, mezi politiky a aktivisty občanského sektoru, mezi sympatizanty různých stran a hnutí, publicisty a spisovateli a dokonce i mezi osobnostmi kulturními, hudebními interprety a tak dále.

Neexistuje ovšem definice, která by řekla, co slova „extrém“ a „extrémista“ znamenají a jaký je jejich skutečný význam. Na jednu stranu jsou extremisty celkem logicky označeni lidé nějakým způsobem propojení s politickými skupinami, které usilují o restauraci myšlenek některého z totalitních režimů dvacátého století, na stranu druhou z těchto ideologií vybírají některé jednotlivé fragmenty (jako by každá jednotlivá myšlenka, která se v myslích a činech komunistů nebo nacistů kdy objevila, byla od té doby ex post špatná) a to se podsouvá již širšímu spektru lidí, kteří mají být ostrakizováni a jejich názory prohlášeny za „extrémistické“.

Extremisty se potom stávají nejen nacisté (fašisté) a radikální komunisté, ale i lidé, kritizující současný trend, který přeceňuje úlohu rozumu při poznání skutečnosti, politici varující před nebezpečnou politikou maximální otevřenosti společností vůči imigrantům třetího světa, publicisté, kteří si dovolí zkritizovat psychózu ve vztazích muž-žena, kdy se ze zprvu úctyhodné myšlenky zrovnoprávnění obou pohlaví v podání některých aktivistek stává pomalu fanatická válka něžného pohlaví vůči mužskému. Na druhé straně jsou extremisty prohlašování odpůrci globalizace, kritici profánnosti západní (ne)kultury, spočívající v honbě za penězi, konzumu a všeobjímající mcdonaldizaci, nebo odpůrci současné americké zahraniční politiky a výstavby amerického raketového deštníku a jsou „extremisty“ nazýváni jen proto, že USA kdysi bojovaly proti komunismu – z čehož je vpravdě logicky odvozena teze, že tedy i odpůrci radaru musí mít do jednoho komunistické, a tedy extremistické úmysly.

Užívání rozlišení na základě míry „extremismu“, by mělo smysl v případě vertikálního úzu. Patrně se bez větších problémů podaří dojít shody v tom, které politické metody uznat za vhodné a které za skutečně extrémní a v jakých situacích. Jistě není „extrémní“ například pokojná protivládní demonstrace, ne už tak atentát na premiéra, či zapalování obchodů na hlavní třídě. Pokud se ovšem „extremismus“ chápe v horizontálním úzu, není možné odlišit, co „normální“ je a co není. Neexistuje a nemůže existovat obecný konsenzus a jakási jeho podoba závisí na libovůli „nové třídy“, tedy mašinérie samozvaných mediálních expertů, publicistů, intelektuálů a odborníků na všechno, kteří považují za svou svatou povinnost provádět mediální čistku a sami rozhodovat, které názory přijatelné jsou a které nikoli.

Horizontální chápání „extremismu“ tak logicky ústí nikoli v to, rozlišovat extremistické činy, nýbrž extremistické názory. Vytváří se zdání, že extremistické činy jsou přímým důsledkem extremistických názorů. To je ovšem špatný předpoklad, protože na rozdíl od extremistických činů, na jejichž definici existuje široká shoda, neexistuje podobně široká shoda na tom, co vlastně jsou extremistické názory (nejednoznačnost a vágnost termínu spojená s tím, že se používá často protichůdně a účelově je toho nejlepším důkazem). Jak potom mohou být činy přímým důsledkem určitých myšlenek, když se pro tyto myšlenky používá sice souhrnný název, ale jejich obsah je často jiný a diametrálně odlišný?

Výsledkem může být a je jediná věc. Nejednoznačnost slova „extremismus“ spojená s vysokou frekvencí jeho užívání v médiích umožňuje vytvářet iluzi světa „my a oni“. Dobří versus „extremisté“. O jejich názorech není potřeba diskutovat, stačí jen, že se poukáže na údajnou „extrémnost“ a už jen samotná diskuse s nepřítelem je navíc velice často zapovězena předem. Extremista nemá právo na svobodu názoru. Není členem společnosti (slušné), stojí a musí být vytlačen mimo, protože je „jiný“.

To ovšem neznamená, že neexistují názory hodné odporu, že neexistují myšlenky, vůči kterým by bylo záhodno a nutno se vymezovat. Naopak. Je dobře, že existují občanské iniciativy, které se staví proti politickým pohrobkům, toužícím oživit hitlerovskou, popřípadě marx-leninskou ideologii. Jasný postoj například vůči neonacismu, nebo komunismu však musí vědět PROČ proti těmto ideologiím bojuje a PROČ si myslí, že jimi hlásané myšlenky jsou pomýlené, popřípadě špatné.

Takový postoj by ovšem nikdy neměl sejít na cestu zákazů myšlení a demagogie místo argumentů. V opačném případě hrozí zjednodušování, jedním z jehož výsledků je i podsouvání skrytých úmyslů na základě domnívané podobnosti a vztahování ideologických atributů na všechny, s nimiž nesouhlasím. Ostatně tak, jak jsme toho mnohdy svědky dnes. Takový postoj nemůže vést jinam, než kam směřovaly všechny totalitní režimy. Jedině ony se pokusily očistit názorové prostředí a dosáhnout myšlenkové čistoty a jedině v totalitních režimech se taková myšlenková čistota „standardu“ bez krajních ploch možná a realizovatelná.

Skutečnost, že extremisty nazývají levicově-liberální novináři zastánce veškerých postojů stojících názorově napravo od nich, nostalgičtí antikomunisté vše co je červené (a zároveň tedy hnědé), někteří pravicoví konzervativci pomalu všechno, co nestojí na postulátech židokřesťanské západní civilizace a v neposlední řadě tak nazývají i neochvějní stoupenci výstavby amerického radaru své oponenty z řad iniciativy Ne Základnám, dává slovu „extremismus“ univerzální punc, mnohoznačnost, pestrost, a umožňuje, aby si každá strana našla svého „extremistu“. To ovšem ukazuje na zásadní vágnost tohoto slova a skutečnost, že nemá faktickou významovou hodnotu, ani smysl.