Na krvavé lázni Charlie Hebdo není pozitivního vůbec nic. Až na jeden vedlejší efekt. Zcela zákonitě se doslova rozkošatěla ve veřejném prostoru debata o svobodě. Nejen slova, ale i různých projevů.

Exšéfka Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová ve včerejších Událostech, komentářích na ČT 24, když byla zmíněna otázka hajlování, řekla jasné NE. Moderátor namítl, že nemluví o násilných činech, ale o pouhém zvednutí paže. Odpověď političky: Hajlováním to začalo a plynovými komorami skončilo.

Tady máme jasný důkaz, že svoboda „projevů“ není absolutní, ale má své mantinely. Pak už záleží jen na tom, jak daleko jsou tyto mantinely od sebe. Řečeno módně: je to o limitech. Tomáš Halík říká ve svém hodně diskutovaném článku Proč nejsem Charlie (viz např. zde, Neviditelný pes, 14/1): Ke svobodě patří zodpovědnost.

„Boj“ mezi svobodou a zodpovědností představuje trvalé dilema a měl by být předmětem permanentní demokratické debaty. „Instrumentem“ debaty samozřejmě není a nesmí být kalašnikov – v tomto ohledu je tedy svým způsobem Charlie každý slušný člověk (aniž by si to musel nutně napsat fixem na čelo). Musí to být vždy slovo proti slovu, argument proti argumentu, úhel pohedu proti úhlu pohledu.

Na druhou stranu ale i my, kdo říkáme, že nejsme Charlie (nezříkáme se jím být ve smyslu solidarity s oběťmi, byť ji vyjadřujeme jinak), bychom neměli být demagogicky dehonestováni, že snad chceme výrazně omezovat svobodu a že před svobodu slova (a různých projevů) stavíme něco, co má vyšší hodnotu – např. přirozenou úctu k Bohu. Ono to „něco“ je před svobodu postaveno tak jako tak – např. úcta k obětem holocaustu, která nám brání dělat si něj legraci (o tom bude zmínka níže).

Ať už tedy na celou věc nazíráme jakkoli, vždycky dojdeme k jednomu a témuž (a tady se opakuji): svoboda není bezbřehá a ani nemůže (nesmí) být bezbřehá. Exnovinář (z hlediska aktuální profese) Martin Komárek ve zmíněném TV pořadu řekl: Svoboda mé pěsti končí před nosem jiného člověka (volný citát).

I zde se ale nabízejí rozmanité paradoxy. Říká-li Miroslava Němcová hajlování ne, protože na konci je šest milionů mrtvých Židů, má pravdu, ale jen svým zůsobem. Protože samotná zvednutá paže jednoho (vždycky stíháme primárně jedince) neonacistického primitiva nemůže z podstaty věci vést k novému holocaustu. Tak slabá naše demokracie snad není (jako ta „výmarská“ v předválečném Německu). Pokud tedy mocensky zakročíme proti hajlujícímu neonáckovi, ať si to zdůvodňujeme z právního hlediska jakkoli, tak v zásadě především proto, že se tím dotýká památky těch, koho Hitler a spol. ďábelsky vyvraždili. Respektujeme tedy úctu k mrtvým a také city přeživších a jejich potomků. To je naprosto v pořádku.

Analogicky bychom ale mohli říci, že když zvednutá paže uráží památku mrtvých a city přeživších, neměli bychom tisknout ani karikatury urážející city muslimů, neboť něco takového vede v konečném důsledku k vyvraždění redakce.

Abych byl správně pochopen: hajlování říkáme ne, protože na konci zvednuté paže nacházíme vyhlazovací tábory. Platí ale také: urážlivé karikatury ne, protože mohou způsobit vyvraždění redakce? Troufnu si tvrdit, že v prvním případě budeme s omezením svobody většinově souhlasit, ve druhém nikoli. Není v tom jistý paradox?

Budeme-li o otázce svobody diskutovat opravdu otevřeně, dostaneme se do mimořádně citlivé zóny, kterou na webu G.cz zmiňuje publicista Ivan Brezina. Píše:

Pokud dnes celý svět hájí svobodu francouzských karikaturistů zesměšňovat muslimy, musíme přiznat stejnou svobodu i muslimům.

Zde poznámka na okraj. Osobně bych použil jinou formulaci. Charlie Hebdo nezesměšňuje muslimy, ale uráží je tím, že zesměšňuje to, co je pro ně hodno nejvyšší úcty.

Pojďme ale k tomu podstatnému. Jakou svobodu že máme přiznat muslimům? Odpověď: Svobodu dělat si legraci z holocaustu. To je na první pohled hodně silná káva. Ale nebojme se jí – alespoň ne v rámci zcela svobodné diskuse o svobodě slova.

Autor připomíná akci, k níž se sám (a my ostatní jistě s ním) staví jednoznačně negativně: několik let starou soutěž International Holocaust Cartoon Contest, kterou organizovaly íránské noviny Hamšahri. Zadání bylo jasné: posílat obrázky karikující vyhlazování Židů.

A teď – co s tím? Přiznáme kreslířům, kteří přispěli do soutěže, stejné právo jako tvůrcům časopisu Charlie Hebdo? Otázka pro chytrou horákyni.

Ano, karikatury zveřejněné v listu Hamšahri jsou urážlivé, nevkusné, hloupé, nevtipné. O tom snad není sporu, jak ostatně dokládá níže uvedená ukázka (obr. 1).

Nejsou ale takové i některé karikatury publikované časopisem Charlie Hebdo? Mám na mysli například tu, kterou uvádím níže jako obr. 2.

Je to dilema, ne že ne. Ptám se v rámci veřejného diskursu: Máme zakazovat obrázky, jako je ten z Charlie Hebdo uvedený níže? Jelikož ctím svobodu slova, tak i já říkám: Nezakazovat. Máme ale zakazovat obrázky zesměšňující holocaust, které mě osobně uráží ještě víc než karikatura č. 2?

V tomto okamžiku jsme se dostali na hranu, kdy každá odpověď představuje bolehlav. Řekneme-li zakázat, jak se to srovná s naší vírou v hodnotu jménem svoboda slova? Řekneme-li nezakázat, jak se naše svědomí vyrovná s nebetyčnou urážkou, které se tyto karikatury dopouštějí na památce nevinných lidí zavražděných nacistickými katany?

Celá ta tragická pařížská událost znamenala, jak patrno, že z láhve byl vypuštěn džin obludných rozměrů. Zvládneme všechny ty složité otázky kolem svobody slova, odpovědnosti a respektu k druhým a hlasu vlastního svědomí?

1/ Karikatura zesměšňující holocaust

2/ Karikatura z Charlie Hebdo: homosexuálně kopulující Bůh, Ježíš a Duch svatý. Tak jako obrázek 1 uráží každého slušného člověka, který si jen trochu uvědomí, jaké peklo na zemi Židé za nacistů prožili, obrázek 2 nutně musí urazit city každého křesťana.