SPOLEČNOST: O svědomí zkušebních komisařů autoškol
S těmi zkušebními komisaři máme často osobní zkušenost. Nejen my, ale i naši přátelé, naše děti, případně vnoučata, pokud usilovali o řidičák. Nejsou to žádní exoti, ale normální chlapi. Trochu drsnější, někdy neoholení, ale něco umějí. Zkušební komisař dovede jezdit vším, co má čtyři kola a motor. Tím se liší od mnohých fotbalových sudích, kteří umějí jenom pískat.
Chování pražských komisařů je skvělým příkladem korupce mezi čtyřma očima. Ty mně prachy, já tobě papíry. Oba máme pádný důvod mlčet. Já o těch penězích, ty o tom, že neumíš jezdit. Že jo?
Konstelace mezi čtyřma očima jako korupční prostředí je dána tím, že jeden o něco velice stojí, ale potřebuje schválení státní moci. Tu reprezentuje ten druhý. Jen oni dva jsou při tom – a nikdo další. Těžko se tomu přichází na kloub, ale to všichni víme.
Ředitel magistrátního odboru dopravně správních agend dostal za úkol navrhnout opatření, aby se podobná situace neopakovala. Jsem zvědav, co ho napadne. Jde totiž o problém typu „kdo hlídá hlídače“. Bereme-li to jako otázku, je odpověď nasnadě: další hlídač. A toho ať hlídá ještě další hlídač. Atd. Regressus ad infinitum tomu říkala stará filozofie. Tedy problém, který je prakticky neřešitelný. Tím hlídačem, který by se měl obejít bez dalšího hlídače, je totiž – svědomí.
Pokud zkušební komisař, jehož posláním je ověřovat, zda lidé umějí jezdit, rezignuje na své základní pověření, které je mu velmi dobře známo, není to případ pro psychiatra. Už jsme si řekli, že je to normální chlap. Byla to jeho svobodná volba mezi poctivostí a mamonem. Prostě se rozhodl nedbat hlasu svědomí. To není nic nového. Na tom přece spočívá korupce jako systém, který proniká celou naší společností odshora až dolů a zpět. Pražští zkušební komisaři jsou jen takovou ukázkou ve zmenšeném měřítku. Proč je ale svědomí i v tom širším měřítku instancí, která se nechá tak snadno přemluvit?
Ono totiž potřebuje podporu zvenčí. Už jen proto, aby se v nás probudilo. To záleží na lidech kolem, na mamince, na tatínkovi, protože výchova v rodině má být i výchovou k ctnosti. Záleží vlastně i na společnosti. Moderní společnost chce být liberální, svobodná. Nemá ráda autority. Tedy ani identifikační vzory. Leda že si je každý vybere dle svého gusta. Slovo počestnost vyvolává úsměšek. Mirek Dušín je vlastně směšnou figurkou. V praxi přestává platit, že s poctivostí dojdeš nejdál. „Poctivec“, „klaďas“ je naivní trouba. Neimponuje.
Porušení právní normy má svou sankci, kterou definuje právní řád. Ale jen když se na to přijde. A když se na to chce přijít. Existuje sankce při porušení mravní normy? Prý pocit špatného svědomí. Ano, ale člověk na ně nemusí dát. Odsouzení veřejným míněním? To není směrodatné. Může odsoudit za prohřešek proti etiketě. Může být lhostejné. Prostě, spolehlivá sankce nemravného činu neexistuje. S tím se lidé těžko smiřovali. Proto si vytvořili konstrukci tzv. vyšší spravedlnosti, a dokonce věřili, že existuje. Dnes ji mnozí pokládají za pouhou fikci. Slavná filozofka Hannah Arendtová, žačka Husserlova, řekla před lety: Snad nic tak radikálně neodlišuje masy současnosti od minulých staletí jako ztráta víry v Poslední soud. Ti nejhorší se přestali bát a ti nejlepší ztratili naději. – Výstižný výrok, zejména na druhá věta.
Takže – svědomí ano. Ale upravujeme si je každý podle svého. A nikdo druhý do toho nemá co mluvit. S tím ani právo nic nezmůže. Může administrativně zřídit funkci hlídače a dalšího hlídače atd. ad infinitum. Ani ředitel magistrátního odboru nevymyslí nic jiného. Přitom by takového hlídače potřeboval nejeden právník, soudce, policista.
Připomenu ještě jeden výrok. Jeho autorem je Ludvík Vaculík a zní takto: Svět se lepší jen tak, jak se lepší ti horší v něm.
Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6
