V našich myslích jsou zasunuty nejrůznější vzpomínky a občas se stane, že si je vybavíme v situacích, které jsme nečekali nebo které jsme nemohli předpokládat. A ty nás vlastně přivedou k tomu, že si onu vzpomínku, která by jinak zůstala trvale zasunuta v naší paměti, připomeneme.

Nedávno jsme debatovali o smyslu a formách naší sociální politiky. Či spíše o její nesmyslné nedomyšlenosti a hrůzném nepochopení z obou stran. Byla to dost vášnivá debata. Až doma, několik hodin poté, jsem si vzpomněl na ten švédský film. Bylo mi asi osmnáct let a již nevím, zda jsem ho viděl v kině či v televizi. Ale to není podstatné. Hlavní osobou filmu byl čtyřiapadesátiletý tiskařský dělník, který bydlel na vesnici asi dvacet kilometrů od Stockholmu. Ve firmě, v níž více než třicet let pracoval, došlo k několika selháním a majitelé museli propustit většinu zaměstnanců. Mezi nimi byl i náš hrdina.

Dostal nějaké odstupné a podporu v nezaměstnanosti, která tehdy (pokud se dobře pamatuji), činila nějakých devadesát procent jeho platu. Film byl pohledem do nitra tohoto muže, který nesnesl být nezaměstnaný. Jednou za týden se vydával na kole do Stockholmu na pracovní úřad s otázkou, zda již mají pro něj práci. To činil téměř rok. Několikrát se pokusil o sebevraždu, která se nepovedla, neb byla spíše jeho tichou demonstrací před vlastním já. Film skončil nakonec "dobře". Onen muž práci sehnal a podle jeho názoru již mohl také v sobotu jít na pivo do místní hospody. Na otázku kamarádů u stolu, kde byl tak dlouho, odpovídal, že sháněl práci. Což jeho absenci v hospodě dávalo mezi místními naprostou legitimitu.

Dnes tomu filmu (bohužel až po letech) velice dobře rozumím. Tenkrát jsem si naivně kladl otázku, proč člověk, kterému se vlastně fakticky nesnížil měsíční příjem a navíc ještě nemusí ani pracovat, proč tento člověk tak tvrdošíjně lpěl na tom, aby měl práci. Nechápal jsem, že nechtěl být společnosti na obtíž s onou, byť velkorysou finanční podporou. Nerozuměl jsem tomu, proč se cítil bez práce jako méněcenný. Proč chtěl (stále ještě v plné síle) pro společnost pracovat. Proč se cítil být jejím svobodným partnerem (návštěva hospody) teprve až tehdy, kdy práci našel. O tom všem byl tento skvělý film.

U nás by takový film asi natočit nešel. Ani dnes. Většina lidí vám řekne, že je povinnost státu se o ně postarat a že se z podpory žít nedá. Nesedají každý týden na kolo a nejedou se dvacet kilometrů zeptat na práci. Sedají totiž ráno v devět televizi, o pár hodin později v místní krčmě. Mezitím jsou sem tam oběťmi pracovníků (a pracovnic) Úřadů práce. Tyto úřady jsou u nás od dob svého vzniku bohužel vším možným, jen ne úřady práce v onom původním, potřebném slova smyslu. Po diletantském zásahu současného ministra se postavení těchto úřadů, předtím nijak vábné, ještě zhoršilo. Pouze byly legitimizovány ony neuvěřitelné deformace, které se za poslední léta v jejich činnosti vytvořily. Má to jistou logiku. Úřady práce zakládali a řídili lidé vyrostlí v socialistické sociální politice. A to mnohým zůstalo, ministry práce a sociálních věcí nevyjímaje.

Pochopitelně, že se takto nedají charakterizovat všichni naši nezaměstnaní. Ale lidí s myšlením naprosto odlišným od myšlení a uvažování onoho švédského tiskaře je u nás hodně. Možná i více, než bychom si byli ochotni připustit. I v tom je jistá deformace způsobená vnucovanými nám metodami socialistického způsobu myšlení. Zrovna tak bychom nalezli i několik úřadů práce, které plní své skutečně potřebné funkce všemu navzdory.

Rozdíl mezi námi a kultivovaným světem stále ještě existuje a těžko se nám onen svět dohání. Někdy v sedmdesátých letech jsem objevil v jedněch anglických novinách kreslený vtip, jemuž jsem naprosto nerozuměl. Jdou dva dobře vypadající muži středních let po ulici a jeden povídá druhému. Jak máš ty platební karty, jsi do konce života zadluženej. To jsme dohnali a tomu vtipu již rozumím.

Ve stejnou dobu mi jeden kolega podstrčil text přijímacích zkoušek, údajně na univerzitu v Yale. Znáte ty testy. Zaškrtáváte odpovědi ano-ne a máte na to dvacet minut. Já jsem tehdy uměl odpovědět docela rychle asi na polovinu otázek. Na ty ostatní nikoli. Nerozuměl jsem jim totiž. Týkaly se životů a děl vynikajících světových osobností, o nichž jsem nikdy v životě neslyšel, ani nečetl a ve školách se nedozvěděl. Internet tehdy nebyl, víme? Tak tohle jsme ještě nedohnali, pokud se znalostí a vzdělání týče.

A ta naše další zpoždění se také týkají onoho švédského filmu.