Co je to platné, kdo neudělal vlastní zkušenost s jankovitou mrchou, neví, jaké to je sletět po nose s koně, i kdyby o tom stokrát četl a sto kovbojských filmů shlédl. Totéž platí o zkušenosti s mrchou komunismu. Nedivme se nevím už kterému západnímu mudrlantovi, jenž uslyšev o ortelu komunistického soudu nad Miladou Horákovou, děl nechápavě – a proč si ta paní nevzala lepšího advokáta? Ani onomu představiteli švédské intelektuální elity se nedivme, s nímž jsem rok po srpnu 1968 řeči vedl, o sovětské okupaci, o Husákovi, o novém přituhování komunistické diktatury mu vyprávěl, a on, když to všechno vyslechl, si pročistil brýle a pravil: „To se vám ale divím, že si nezvolíte jinou vládu!“ Inu jo. Vlastní trpkou zkušenosti nemíti – problému jen z půle rozuměti. A kdyby aspoň z té půle.

Pročež bych byl té rady každému, kdo se dnes v zemích českých vyslovuje k případu odbojové skupiny bratří Mašínů a je mladší šedesáti let, aby byl ve svých soudech zdrženliv. I kdyby se o to snažil a vrchovatou nůši lejster prostudoval, nebude a nemůže chápat atmosféru tehdejšího času víc než napůl. Ani nemůže k ničemu než k polovičatostem dojít ten, kdo ve sporu jako tento chce vycházet ze zkušenosti šedesátých či osmdesátých, s komunismem spíš už směšným a otravným než vražedně nebezpečným, s jeho pochopy a příslužníky, kteří pořád ještě dovedli špiclovat, sekýrovat, k lopatě vyhazovat, ale nevěšeli už, nerozkulačovali, do Jáchymova na dvacet let neposílali, ledaže se z nich lidem – aspoň některým - dělalo špatně, takže se sebrali a s nějakým zájezdem nebo na výjezdní doložku zmizeli na Západ, ostatně i já sám. Nemusel jsem se ale už za tím účelem plazit po břiše pod ostnatými dráty, ani čelit péesáckým samopalům, což snad poněkud osvětlí rozdíl mezi dobou stalinského a – dejme tomu – husákovského komunismu: byl to navzdory všemu komunismus de luxe. Zamrzelo mě tudíž, když jsem v Mladé frontě Dnes četl úvahu o bratřích Mašínových z pera pana Tomáše Zahradníčka. Byl s nimi rychle hotov: „selhali… nevidím jiný výsledek než mrtvoly lidí, kteří se jim náhodou připletli do cesty…“

Nu, i tak viděti možno. Očima člověka relativně mladého, teror raných padesátých let si představit nedovedoucího a s bezradně doklepávajícím komunismem husákovským si jej pletoucího. Nepřikládal bych další polínko k sporu o bratry Mašínovy; bylo jich přiloženo z té či oné strany už na fůry. Chtěl bych se jen jakožto osoba starší pokusit o to, co v té debatě dosud chybí: o nástin atmosféry roku 1951, kdy se vydávali na svou cestu za svobodou.

Bylo mi tenkrát osmnáct a třetí světová válka byla zcela reálně na spadnutí. V Koreji se to už mlelo a zdálo se být otázkou času, kdy se konflikt rozšíří na zbytek planety. Na druhou stranu jsme my reakcionáři a kontrarevoluční elementi žili v napjatém očekávání rychlé, třebaže kruté změny. Třetí rok už uplýval od února, zvaného Vítězný, a kdo se zpočátku těšil, že se ten bolševický blázinec do švestek, do vánoc musí zhroutit, nechával těch nadějí, bylo zjevné, že konec, bude-li jaký, mu musí udělat někdo zvenčí. Američané. Západní spojenci. Rozumí se, že za cenu strašlivých obětí; ale s tím jsme byli, ač neradi, srozumění. Nechali jsme si svobodu protéct mezi prsty a její znovunabytí nebude, nemůže být laciné. Což možná zní někomu cize dnes, ale tehdy byla ještě demokratická většina národa morálně nenalomená a ochotná k obětem. Divné, že ano.

Vzpomínám si, jak jsem bloumal ulicemi, hlavu plnou těžkých chmur. Nedalo se pochybovat, že jestli za měsíc, za dva vypukne válka, pomažu na frontu i já, jakkoli jsem zatím nebyl ani branec. Co mám v tom případě dělat? Nechat se kvůli Stalinovým knírům zabít jako tele? To mi připadalo hloupé; i rozhodl jsem se zběhnout ke kapitalistickému nepříteli, jakkoliv byla naděje na zdar nevelká a nezdar znamenal kulku do týla. Ne, prosím, nebyl jsem ani hrdina, ani blázen či splašený pubertální kluk, jen se mi takový podnik nezdál o mnoho riskantnější než rizika života, jaký jsem i bez všech válek vedl; za činnost v ilegální skautské skupině jsem se mohl octnout v base jedna dvě; rozdávalať se tenkrát za takový zločin doživotí jako housky. Naštěstí byla moje velezrádná činnost odhalena až o sedm let později, takže jsem to odnesl jen vyhazovem z práce… ale to odbočuji. Kličkovali jsme tenkrát prostě mezi vyhlídkami kriminálů a jiných dopadů tvrdé dělnické pěsti, a možností zbavit se jich i za cenu smrtelného nebezpečí byla lákavá. Naštěstí – nebo naneštěstí – jak se to vezme – si za dva další roky odnesl Stalina i s jeho kníry čert a jeho nástupci už nebyli tak žhaví osvobodit světový proletariát silou zbraní, když se dalo téhož výsledku dosíci destabilizací Západu prostředky infiltrace a dezinformace. Jenže to jsem ještě, kluk osmnáctiletý, nemohl předvídat. Kdybych býval měl tytéž prostředky jako Mašinové, partu spolehlivých kamarádů, nějakou tu pistolku a ovšemže i jejich kuráž, asi bych se pokusil o totéž: předejít bolševika, než mě povolá k hrdinské smrti za Stalina. I kdybych měl přitom z nějakého bolševického slouhy udělat mrtvolu, jak toho želí pan Zahradníček.

Taková byla atmosféra, v níž jsme žili: atmosféra hrůzy i chmurné naděje. Bít se, nedat se, karty byly rozdány a nepřítel zřejmý: komunista a jeho slouhové, ozbrojení i neozbrojení; ochotní přivést nás pod šibenici byli všichni. Mluvím v množném čísle, protože bylo takových víc, kteří se rozhodli bojovat proti bolševikovi se zbraní v ruce. Jedni, méně rozhodní jako například já, čekali, až je bolševik povolá do války, pak že zdrhnou. Jiní a statečnější nečekali a spustili válku na vlastní účet. Mašínovci mezi nimi vynikli tím, že třem z nich se ten záměr zdařil, takže teď mohou přemoudřelí novináříci nad nimi bádat, zda byli hrdinové nebo spíš vrazi. A ještě jiní, neznámí a bezejmenní, zahynuli v lesních úkrytech, z nichž hodlali vést partyzánský boj proti komunistickému nepříteli, o čemž se dnes jen málo ví a snad ani vědět nechce. Pravda, nedají se jejich počty srovnat s desetitisíci protisovětských bojovníků estonských či lotyšských (kteří také udělali mrtvolku z lecjakého nevinného kágébáčka, jenž se jim jen tak připletl do cesty.) Tím spíš je ale vhodné a slušné uctít památku vlastních hrdinů, byť jich bylo málo. A přeživším udělit… nevím hned co, protože i nejslavnější metál je příliš nicotný za tu zásluhu: ukázali a dodnes ukazují ochablému národu Žižkovu příklad statečnosti. Snad právě proto je tak mnozí nemají z té duše rádi.

A když jsem si takto rozlil u jemnocitných duší ocet, odvážím se ještě o krůček dál. Všechno, co následovalo poté a co je dnes poučně srovnáváno s mašínovským vrahounstvím, mělo smysl jen malý, pokud vůbec nějaký. Spisování ponížených peticí komunistickému panstvu, aby své vlastní zákony zachovávati ráčilo… provozování jemu nelibých muzik a divadelních kousků… potajmé vyťukávání nekonformních textů… ano, i to si mnohý odskákal. Jenže nejde o odskákání, ale o výsledek; a ten byl, přiznejme si, nevalný. Když se komunismus v zemích českých přece jen… no, ani tak nezhroutil, jako se spíš přerodil v postkomunismus, koukali na to dobráčci disidenti jako jeleni. Nečekali to a nebyli na to připraveni, oni, kteří dle vlastních slov Václava Havla pokládali život ve svobodě za „svět, který se už nikdy nevrátí.“ Snad proto, že mezi sebe pustili polepšené komunisty a brali si od nich rozumy. Snad že si nemalé rozumy brali od západních levičáků, majících poněkud legrační představy o metodách protitotalitního odboje. O čemž bych se ještě na závěr rád zmínil.

Sedával jsem začátkem let osmdesátých v jednom z úřadů německé země Dolní Sasko, maje na židli proti sobě takovou dívčinu. Ne hloupou; jenom tak prostě běžící s proudem právě panujících politických mód, jako mladí Němci toho času skoro všichni. Vyslechnuvše mé líčení, děla uštěpačně: „A když byla ta komunistická vláda tak špatná, jak říkáš, proč jste proti ní neprotestovali?“ Otázána, jaký způsob protestování by navrhovala, odvětila takto: „Nenásilným odporem! To my, pane, bychom si sedli před nějaké ministerstvo a policajti by nás museli odnést za všechny čtyři. Proč ne, Gándhí takhle přece zbavil Indii britské koloniální nadvlády!“ A nebyl jsem vzat na milost, ani když jsem poukázal na drobný rozdíl mezi uvážlivě liberálním britským režimem a našimi estébáky, kteří každého nenásilně protestujícího dobráčka do dvou minut sbalili a někde stranou seřezali, i když hned neoběsili jako jejich třídně nesmlouvavější předchůdcové.

Achich, achich. Holátka nevinná, blouznivečkové naivní. I vy na Západě, hlavičky plné vyčichlých iedálů roku osmašedesátého (čemuž jest rozuměti jinak než témuž datu v tuzemských podmínkách), i vy v až příliš sametovém království českém, dejte si říci, že je všechno jinak. Houby že je platné všechno protestování a petic spisování: v situaci, kdy se národ nikoli bez vlastního přičinění ocitl v chomoutu diktatury, byl to jen ozbrojený odboj, který měl opravdu smysl. I když jen jako gesto, i když jen jako příklad těm, kdož byli schopní jej pochopit. Dnes, po málem už šedesáti letech, začíná být přímá zkušenost stalinsko-gottwaldovského údobí českých dějin vzácná, i nežádal bych po nikom dokonalé pochopení, a snad ani není možné. Aspoň pokus o vcítění do atmosféry roku 1951 by však nebyl na škodu všem, kdož spisují poučné články, sami jej neproživše. Atmosféry času úděsného a nervy drásajícího, v němž šibenice těžkly zrádci lidu, kriminály se plnily socialismu nepřátelskými živly, vzduch páchl válkou a statečnější ze statečných brali do rukou zbraně. Ne aby slavně zvítězili, ale aby obhájili čest svou i čest národa, k němuž se hlásili. Pokud ovšem slovo „čest“ dnešnímu čtyřicátníkovi něco říká.

Hannover, 7. října 2010