Připomeňme si, charakteristické rysy posttotalitarismu, jak je definovali sociologové, když hovořili o sedmdesátých a osmdesátých letech. Zatímco totalitní režimy v padesátých letech byly založeny na masovém teroru, posttotalitní společnost se snažila dosáhnout širšího společenského konsensu.

Strach dostal etický rozměr. Přizpůsobivost tomuto ohrožení, v němž trest si mohl libovolně hledat viníka podle momentální potřeby stability režimu, byl základním komponentem sociální reality. Strach se stal nástrojem vládnutí a způsoboval duchovní, politické a morální zotročení. Už nešlo o kolektivní věrnost, režim jen nutil všechny předstírat loajalitu, jak o tom psal Václav Havel v dopise Gustavu Husákovi. Po zelináři, který vylepoval do výlohy heslo „Proletáři všech zemí, spojte se“, už nežádal, aby heslu věřil. Nešlo o věrnost, ale o vynucené konformní jednání, které mělo každého jednotlivce ponížit a připravit o poslední naději na změnu.

V posledních letech zažíváme ale úplně jiný druh deformací: nejhorší variantu předvádí čínský model, v němž došlo asi k nejbrutálnějšímu spojení kapitalismu a komunismu. Pak tu máme hrozbu v liberálně demokratických společnostech, která je podle některých sociologů způsobena rozpadem obrazu nepřítele, nebo - říkají jiní - je důsledkem systémových a strukturálních změn. Mizí střední třída, na které tyto systémy stály po skoro celé minulé století: sociální nůžky se neúměrně rychle otevírají. A zároveň všude, a ve všech zaměstnáních, vadí čím dál tím více převládající vnucovaný proud interpretace, který každého zařazuje do masy rutinně manuálně i intelektuálně výkonných lidí. Nastupuje vláda průměrnosti. Vítězí síla neosobnosti, korporátní duch, který brání, aby člověk byl sám sebou, což tvůrčí a vzdělané lidi deprimuje a vede k frustraci. A připočteme-li k tomu umělou inteligenci, biotechnologie, výzkumy genomu, které proměňují zdravotnictví a v důsledku i hodnotu lidského života, je zřejmé, že těch změn je najednou příliš.

Střední Evropa se této tsunami změn brání vzhledem ke své historii jinak. Někde jsou u moci autoritativní režimy, u nás zvítězilo v minulém desetiletí spojení kapitalismu s oligokracií, které vytváří nový druh strachu a ponížení. Chce se po nás něco, čím nejsme: my sice víme, že bez teroru nemůže toto spojení dlouho přežít, protože místo programu prodávají oligarchové sebe pomocí klamavé reklamy, ale způsobují tím naše duchovní i technologické zaostávání za starou Evropou. Zatímco Západ hledá řešení, naše vláda a prezident se snaží současnou nenormalitu zakonzervovat. Ne náhodou termín oligarcha pochází z řečtiny. Tito zbohatlíci vládnou pomocí nové mutace posttotalitarismu: myslí jen na peníze a budoucnost je nezajímá.

Psáno pro ČRo Plus.