Normalizací obvykle nazýváme období umrtvení v letech 1968-1989. Paradoxem zůstává, že k normální společnosti jsme začali směřovat až po sametové revoluci před 25 lety.

K blížícímu se výročí pádu totality se objevují články, které - pro mne překvapivě - jsou plné zášti k současnému stavu a velebící buď nepřímo, či naopak zcela nepokrytě minulý režim. Zdá se, že lidská paměť je nejspíše limitována čtvrtstoletím, kdy se vytrácejí negativní zážitky z minulosti a zůstává jakýsi odér oněch „zlatých časů“, zatímco současné prožitky jsou zahlceny negací, zlobou a popíráním všeho pozitivního, co se u nás děje. Pokusím se porovnat některé atributy tehdejší a současné společnosti.

1. Svoboda. Jde o filosofickou kategorii, která sice neochvějně vzdoruje jakékoli definici, nicméně každý přibližně tuší, co znamená. V období nenormálnosti byla potlačena v mnoha směrech. Svoboda pohybu byla omezena ostnatými dráty, které byly nabity elektřinou, plné nástražných zařízení a čas od času přerušeny věží se samopalníkem. Tyto dráty omezily pohyb obyvatel jen na část území republiky, takže pouhé přiblížení k nim bylo riskantní, jejich překonání zpravidla končívalo smrtí. Dnes člověk při procházce v hraničním území prakticky nepozná, je-li ještě v České republice nebo v Rakousku. Svoboda vyznání byla sice takzvaně ústavně zaručena, avšak věřící člověk byl ostrakizován, pronásledován a perzekvován. Dát děti do náboženství znamenalo stop jejich středoškolskému vzdělávání. Duchovních správců ubývalo, neboť vystudovat teologickou fakultu bylo nesnadné, zájemci o studium museli nejprve absolvovat dvouletou vojenskou službu, fakulta byla navíc prolezlá informátory Státní bezpečnosti. Dnes se žádný člověk nemusí bát vyznávat svou víru a žít dle svého svědomí. Svoboda myšlení byla potlačována od mateřských škol až po ty vysoké, neboť existovaly osnovy na bázi marxistického učení, které vylučovalo možnost jiného pohledu než toho, který byl oficiálně schválen komunistickou stranou. Existovaly tzv.“závadné tiskoviny“, což byly velmi často filosofické publikace nemarxistických spisovatelů, případně i romány českých velikánů literatury. V divadlech či kinech se hrálo jen to, co předtím schválil censor - rigidní komunista. Dnes je možné sehnat a vidět cokoli, co člověka zajímá, a to bez ohledu na jeho životní postoje.

2. Obrana. V době nenormálnosti jsme byli „neochvějným článkem Varšavského paktu“. Po okupaci v srpnu 1968 bylo naše výsostné území obsazeno Sovětskou armádou, která si vybudovala bez ohledu na námitky či požadavky nedobrovolných hostitelů svá kasárna, ohraničila si území uvnitř našeho státu, kam jeho občané nesměli vstoupit. Na těchto územích se chovala tak, jak byla zvyklá doma, t.j. zcela bezohledně vůči přírodě či obyvatelům okolních obcí. V Brdech byla zřizována když ne odpaliště, tak jistě sklady jaderné munice a Česká republika by v případě konfliktu sloužila jako bitevní pole. Škody napáchané okupanty se dají spočítat jen těžko. Nyní jsme členy NATO, která je svou výzbrojí a taktickým vybavením velmi dobrým odrazujícím činitelem proti těm, kteří by opět chtěli rozšířit svou bitevní plochu. I když nemáme na našem území žádné cizí vojenské základny, jsme podstatně více chráněni, než tomu bylo v období před rokem 1989.

3. Materiální blahobyt. Před rokem 1989 byla nejčastějším útvarem na ulicích fronta. Fronty byly prakticky na cokoliv, neboť bylo jen málo zboži, jež by neneslo přídomek nedostatkové. Od čerstvého chleba (který byl v podobě gumy), přes jeden druh jogurtu, toaletní papír, dámské vložky, aspoň trochu vkusný nábytek, auta či byt. Na poslední dvě komodity se tvořily tzv. „pořadníky“, kdy člověk čekal i několik let, než mu byla dána možnost za několik desítek měsíčních platů koupit si Škodu 105 či se postavil panelákový byt 3+1, kde ihned po převzetí prováděl občan nezbytné úpravy, aby byl vůbec obyvatelný. Za přidělení bytu musel ještě dost často vručit na správné místo správnou obálku se správnou částkou. Dnes jsme doslova zapleveleni reklamou na všechno možné, jsou nám doručovány tiskoviny, kde se dozvídáme, co bude kde levnější. Z cest zmizely páchnoucí vraky a pokud člověk přestane vnímat SPZ, nemůže s jistotou určit, stojí-li na ulici ve Vídni nebo Znojmě. Domy jsou opravené, bednění s nápisy „Pozor, padá omítka“ již téměř nespatříme. Každý roku zhruba 1,5 milionu našich občanů tráví svou dovolenou v cizině (jde tedy o cca 15 % obyvatel).

4. Politika. V době bezčasí se o ni běžný občan zajímal jen tehdy, kdy po x-tém sjezdu KSČ bylo oznámeno, co se zdraží. Jinak byly tváře a postavy neuvěřitelně fádní a slova vycházející z úst komunistické nomenklatury nesrozumitelná, plná gramatických chyb. Policie sloužila k buzeraci (kontrola občanských průkazů kdykoliv i kdekoliv, bez zjevné příčiny) a mlácení obyvatel (zejména při tzv. zakázaných koncertech), její tajná složka ke špiclování obyvatel. Za projev nespokojenosti s režimem byl buď vyhazov z práce a umístění prostestujícího do kotelny, nebo přímo nepodmíněný trest. Dnes máme politické strany, které jsou opravdu voleny občany, již dají hlas tomu, kdo je nejvíce zaujme. Je možné svolat demonstraci proti čemukoliv, je možné se svobodně vyjadřovat v médiích či na internetu, a to k jakýmkoliv tématům.

Žádná společnost není optimální, vždy v ní budou problémy, extrémy, lidé slušní a ti druzí. Budou lidé bohatí a chudí, lidé schopní i looseři. Nicméně normální společnost je ta, v níž má každý člověk možnost se svou vlastní pílí, nápadem a schopnostmi dostat tam, kam chce směřovat. Normální společnost je ta, která má dost prostředků se starat o své postižené a staré občany. Historie ukazuje, že každá nesvoboda začíná u sociálních inženýrů, kteří lépe než běžní občané vědí, co je pro ně správné. Posléze se to vše vyvine v totalitní společnost, která určuje člověku jeho život od narození až po kremaci. Tento děj nelze sémanticky správně nazývat normalizací. Proto ono označení pro uvedená léta je možno brát jako velmi špatný vtip. Jsem rád, že je to už 25 let za námi.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora