SPOLEČNOST: Nezapomeňte si přečíst tenhle kurevskej článek!
Nebo vzpomeňme amerického viceprezidenta, který po schválení zdravotní reformy prezidentu Obamovi spokojeně řekl: "This is a big fuckin deal!", tedy cosi zhruba ve smyslu: "Tohle je kurva velká věc!" Případně jeho předchůdce viceprezidenta Cheneyho, který použil podobné slovo, aby politického konkurenta poslal - opět volně přeloženo - "do prdele". Tedy "Go fuck yourself!"
Co nutí vzdělané a mocné lidi, aby používali vulgarismy? Nebo obecněji, proč je více nebo méně často používáme skoro všichni? Důvodem nemusí být jen rozčílení, vždyť když se podíváme na výše uvedené čtyři příklady, tak ve dvou z nich byla neslušná slova použita přátelsky a v dobrém. Proč je tedy dotyční měli vůbec potřebu použít? Protože právě tahle slova někdy nejlépe vyjádří to, co chceme nebo potřebujeme říct. A protože jejich vyslovení může být dokonce úlevou.
Vulgární slova jsou nejlepším indikátorem našeho citu pro jazyk. Nevíme přesně, proč některá slova vnímáme jako víc nevhodná a jiná méně. Nemá to nic společného s jejich obsahem či významem, je to čistě věc citu. Paradoxně se tyhle rozdíly učíme vnímat už jako malé děti. Lingvisté tvrdí, že jakkoliv dobře se naučíme další cizí jazyky, tak pokud si je začneme osvojovat později, tak tenhle "radar" na vulgarismy už nikdy nezískáme.
Používáním vulgarismů se zabývají psychologové, zajímavý článek na toto téma publikoval loni odborný časopis Perspectives on Psychological Science. Autor Timothy Jay v něm tvrdí, že používání vulgarismů je jednou z "konstant" našich životů. Nadáváme od dětství až po stáří zhruba stejně. Navzdory všeobecnému mínění nejsou období (například dospívání), kdy bychom mluvili vulgárněji než jindy. Teď mluvíme opravdu o účelovém a vědomém použití vulgarismu, ne o tom, že v určitém věku slouží slova jako "vole" v řeči místo interpunkce. Jay říká, že se používání vulgarismů dá kvantifikovat: "zakázaná" slova údajně tvoří zhruba 0,3 až 0,7 procent naší řeči. Je to víc, než si většina lidí myslí.
Ukazuje se ovšem ještě jiná zajímavá věc: lidé, kteří nadávají víc, jsou častěji tzv. osobnostmi typu A. To znamená, že jsou dominantnější, agresivnější a ambicióznější. Tedy také často v průměru úspěšnější, a to zvlášť v profesích, které jsou založeny na komunikačních a sociálních dovednostech. Může nás šokovat, když slyšíme mluvit vulgárně politiky nebo manažery, ale z tohoto úhu pohledu je to vlastně logické.
Nadávání ovšem může mít i terapeutický účinek. Odborný časopis NeuroReport zveřejnil loni v červenci výsledky britské studie, která zkoumala, jaký má používání vulgarismů vliv na vnímání bolesti. Skupina 67 vysokoškoláků byla požádána, aby vložili ruku do velmi ledové vody. Měřilo se, jak dlouho v ní vydrží. Polovina přitom musela mlčet, zatímco druhá polovina mohla hlasitě nadávat. Volba konkrétních vulgárních slov byla nechána na každém jednotlivě. A výsledek? Ukázalo se, že "nadávající" studenti vnímali subjektivně méně bolesti a ve vodě vydrželi v průměru o 40 sekund déle.
Kdo má s vulgarismy problém, jsou samozřejmě média. Vidíme to aktuálně teď v Česku: Radě pro rozhlasové a televizní vysílání například podle serveru Médiář vadí, jak v pořadu Ano, šéfe (vysílaném na Primě před 22. hodinu) mluví kuchař Zdeněk Pohlreich. Televize sice vyložené vulgarismy tzv. vypípává, ale i tak jsou dobře srozumitelné. A Pohlreich navíc "obohacuje" své vyjadřování šťavnatými přirovnáními typu: "Tady je vzduch jako v poklopci", či bonmoty jako "Roztrhnu ti prdel až k lopatkám".
Známý kuchař je přitom doslova prototypem sprosťáka, z kterého by psychologové měli radost. Je vzdělaný, inteligentní a úspěšný. Nadávky jsou nepochybně součástí dramaturgického záměru pořadu a používal by je kdokoliv jiný na Pohlreichově místě. On to však umí tak, aby i vulgarsmy byly vtipné a nepůsobily samoúčelně.
Co s tím? Měla by snad Rada pro rozhlasové a televizní vysílání ve světle vědeckých výzkumů "polevit" a proti vulgarismům přestat protestovat? Měly by televize vysílat více takových "hlášek" známých lidí, jaké jsme citovali v úvodu? Měli by politici a manažeři začít veřejně nadávat, aby ukázali, že jsou dominantí a úspěšná? Proboha, ne! Bylo by to to nejhorší, co by společnost mohla udělat. Vulgárním slovům dává jejich sílu a až mystický význam právě to, že jsou tabu. Že jsou "zakázaná". A tak zaplať pánbůh za pokuty i moralisticky zvednutá obočí.
Bez nich by celé nadávání bylo ... jak to správně napsat? ... tak nějak na hovno.
(psáno pro Strategii)
Převzato z blogu Extra se svolením autora.
