V obsáhlém rozhovoru Politický systém se hroutí. Určujícím momentem ve společnosti je strach (LN 27. 7.) předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský říká: „Ve výsledku jsme svědky zhroucení politického systému. Zůstává sevřený ve stejné kazajce. Ve stejném politickém a ústavním formátu minulých století. Ale do něj vstupují politické subjekty, které založily svou existenci na práci se strachem…“

Má samozřejmě pravdu, hroutí se nejen politický systém, ale i naše představy o uchopitelnosti a srozumitelnosti práva obecně a o lidských právech zvlášť, hroutí se dosavadní způsoby řešení problémů ve společnosti, zejména pokud se nové problémy pokoušíme řešit způsoby včera platnými.

Jenom nedokáži přijmout představu, že projevy nesouhlasu, se kterými se setkáváme, a obecný údiv se stavem, ve kterém se společnost nachází, jsou způsobeny strachem. Že miliony obyčejných lidí u nás i v Evropě, kteří s údivem a nesouhlasem sledují to, co se kolem nich děje, jsou ovládány strachem, nebo dokonce nenávistí, jak se jim to kdekdo snaží namluvit. Nesouhlas není strach, nenávist, rasismus a xenofobie už vůbec ne.

„Společnost konce 20. a počátku 21. století už není v klasickém smyslu třídní, ale je společností, jak já tvrdím, bezradných lidí, kteří mají pocit, že je nikdo nereprezentuje,“ říká v rozhovoru Pavel Rychetský. Nejde pouze o pocit, ale o zcela zřejmý fakt. Kdo reprezentuje tramvajáka, železničáře nebo prodavačku, kteří nemohou zaplatit přiměřený byt? Část politického spektra poradí více a lépe pracovat, být více úspěšní a jiná část je pošle pro sociální dávku? To je reprezentace? Kdo reprezentuje ty, kdo se bojí chodit v noci do částí svých měst a obcí a nechtějí, aby ty se měnily ve vyloučenou lokalitu? Kdo reprezentuje ty, kdo se již nechtějí dívat na to selektivní uplatňování práva, na ono „uhýbání očima“, aby odpovědní neviděli nezákonné přešlapy těch, koho se nechtějí dotknout z důvodů jakési korektnosti?

Dozvídáme-li se o tom, že nejvyšší soudní instituce v Německu prohlásily dětské sňatky, uzavřené zde podle práva šaría, za souladné s ústavou a že mladá žena v Michiganu byla zbavena zdejšího titulu královny krásy jen proto, že citovala statistická data o vraždách černochů mezi sebou, data, která prý citovala „necitlivě“, pak jistě můžeme očekávat debatu nad právními konstrukcemi takových výroků, ale co rozhodně nemůžeme očekávat, je respekt a akceptace takového práva. Se strachem to má jen málo společného…

Jasno nemá ani Ústavní soud

Má ovšem pravdu Pavel Rychetský, pokud říká, že je zde přítomen „strach z migrantů, jež tady nemáme, islámu, který tady není“. Ale sotva lze současně přehlédnout, že i obyčejní občané vidí, že do zemí kolem nás přicházejí lidé, kteří mají jiné představy o lidských právech, svobodách a povinnostech než na základě našich listin a deklarací máme my. A že jejich individuální nárokovost daleko převyšuje nejen ochotu, ale zejména schopnost tady s námi žít. Jen to našim lidem nikdo nechce otevřeně říct.

Každý má samozřejmě právo žít po svém, ale zjevný problém je přece v tom, že toto právo je upíráno nikoliv příchozím, ale spíše zdejším. Lidé jsou peskováni z porušování lidských práv, i když usilují o tak samozřejmé věci, jako je dostat dítě na lepší školu, získat zaměstnance do svého podniku a nájemníka do svého bytu nebo domu podle svých představ. Přitom o míře a mezích těchto představ nemá, jak ukazuje nedávný nález o osudu hoteliéra požadujícího na ruských hostech „krymská prohlášení“, jasno ani náš Ústavní soud.

Ve společnosti je jistě přítomen strach, ale především obecné neporozumění, vzájemná neúcta, neznalost, ostražitá nedůvěra a ztráta autorit. A možná i za tu trochu strachu bychom měli být vděční; až ji totiž občané ztratí, debaty o tom, co ještě „patří k demokracii“, budou zbytečné…

LN, 30.7.2019

Převzato z blogu autora s jeho souhlasem

Autor je zástupce ombudsmanky