30.11.2020 | Svátek má Ondřej


SPOLEČNOST: Neselhal socialismus, jen nedostal prostor

17.5.2016

Uvedená téze byla nosnou myšlenkou sjezdu českých komunistů. Velebení minulosti a tupení přítomnosti je zvyklou mantrou těchto srazů.

Bylo by nejspíše zajímavé zjistit, nejlépe na detektoru lži, kolik komunistů na sjezdu si opravdu myslí, že v socialismu bylo lépe. Rovněž by byla zajímavá statistika, jaké procento delegátů má vlastní firmu se zaměstnanci, tedy řečeno slovy jejich guru Marxe, kolik z nich vykořisťuje své podřízené a akumuluje kapitál. Poslední otázkou s odpovědí ano-ne by zaškrtli, zda by se chtěli přestěhovat do poslední echtovní komunistické země pod starostlivou péčí dynastie Kimů.

Argumentace úplnou zaměstnaností za jejich panování může zabírat u čtenářů s inteligenčním kvocientem okolo stupně slaboduchosti, případně u těch, kteří úplně ztratili paměť. Jistě, každý musel mít v občanském průkazu štempl, že je zaměstnán (jinak měl na krku paragraf příživnictví), nicméně to, že by někdo opravdu pracoval osm hodin denně na místě, kde stačilo ráno odkliknout píchačky a pak spokojeně klábosit do konce šichty, je iluzí. (Byly samozřejmě výjimky, ale mluvím o podstatě.) Soudruzi doposud nejsou schopni vysvětlit jistý rozpor, že vzdor plné zaměstnanosti a úporného nasazení pracovního elánu jsme stále nebyli schopni dohnat onen prohnilý Západ, který se nám po stejné startovní pozici po 2. světové válce vzdálil rychlostí pana Bolta.

Argumentace perfektní zdravotní péčí za doby panování oné lidské avantgardy musí narazit na prostý fakt, že krátce po sametové revoluci (převratu dle KSČ) se skokově zvýšil průměrný věk dožití českého občana zhruba o 5-6 let. Autor článku si ještě dobře pamatuje, že určité druhy léků - v drtivé většině nutných k udržení života nemocného - byly jen ve velmi omezeném počtu a dostupné na schválení nějakým výborem. Komu po 50. roce věku selhaly ledviny, byl odsouzen k smrti, neboť toto byla hranice, kdy se nemocný dostal na dialýzu. Kupříkladu povolání horník - tak úžasně preferované v nadšených projevech potentátů na tribunách 1. májů - bylo založeno na vytěžení lidské bytosti, která po zhruba 20 letech práce v dole již nebyla schopna sevřít kliku od dveří.

Soudruzi rovněž argumentují tím, že za jejich vlády vznikl ohromný státní a družstevní majetek. Jistě, to je nepochybně pravda, jen zapomněli dodat, že onen „vznik“ byl dán obyčejnou krádeží nazvanou „zestátnění“, a to i poslední dílny na opravu obuvi, na vesnicích pak násilné převádění staletých gruntů do sovětského modelu kolchozů. O nějaké dobrovolnosti odevzdávání majetků stylem husitských kádí referovali jen pohůnci ve stranickém tisku.

Hrůzovládu v 50. letech, provázenou popravami svých odpůrců, likvidací řeholních řádů, destrukcí morálních hodnot (jejíž důsledky si neseme doposud), považují ve svém dokumentu za smutnou kapitolu a omyly, nicméně s přídechem gottwaldovských třísek při kácení lesa. Pokud by své pokání mysleli vážně, jen těžko by vyskakovali při schvalování zákona o navrácení majetků církvím. Dokladem jejich opravdového myšlení je téze o „dočasné“ porážce socialismu koncem 90. let.

Všechno by mělo ráz směšnosti, pokud by neustále někde ve světě nevstávali „noví bojovníci“, kteří se svou ideou beztřídní společnosti, zestátňováním soukromého majetku a dalšími sociálními experimenty likvidují přirozené lidské společenství, jež je založeno na potenciálu jednotlivce a jeho tvůrčích schopnostech, které se přirozeně liší genetickou výbavou a rodinnou výchovou. Podstatou jejich nazírání na svět je podezřívavost, že by se jedinec mohl vymknout kontrole a – světe, zboř se - dělat to, co on sám považuje za správné. Že by tak nějak unikal onomu „Velkému bratru“, který přece dobře ví, co je pro něj to nejlepší.

Soudruzi na víkendovém sjezdu dobře věděli, jaké poměry vládnou v zemích, kde socialismus nebyl „dočasně“ poražen. Že v Severní Korei místo chleba a rýže odpalují balistické střely a že třeba ve Venezuele po Chávezově experimentu nejsou základní hygienické potřeby vzdor tomu, že je země nacucaná ropou. Žádný z nich by tam nešel žít svůj ideologický sen.

Raději budou veřejně proklínat systém, který jim umožňuje velmi spokojený a zajištěný život, na který by - v případě, že by se „dočasná“ porážka změnila ve „věčné“ vítězství - nikdy nedosáhli.

Bývalý kancléř Ivan Medek prohlásil: „Nikdy nevěř nic komunistům.“ Jeho výrok je silně nadčasový.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.